Léčiva staré Číny přinesla světu mnohé. Kromě úspěchů se však stalo i spousty omylů, ze kterých bylo potřeba se řádně ponaučit.
Číňané jsou zřejmě jediným kulturním národem, jenž svým význačným lékařům postavil chrámy, kde lidé přinášejí oběti jejich duším. Donedávna stávaly na mnoha místech Číny, a to zejména ve velkých městech. V těchto chrámech se kromě Šeng-nunga, praotce medicíny, a Žlutého císaře, krále lékařů, uctívalo též 10 slavných lékařů, jejichž jména byla uvedena na deskách. Patřil k nim například Bian Que, jenž přišel s hypotézou, že existuje šest skupin lidí, které bohužel nelze léčit. Jednalo se podle něj kupříkladu o svéhlavce, s nimiž není rozumná řeč, rozmařilce, kteří žijí nezdravě, nebo chamtivce zanedbávající své tělo při honbě za majetkem.
Tradiční čínská medicína je v současné době jednou z celosvětově nejrozšířenějších metod takzvané alternativní medicíny. Široká vědecká obec za nejcennější složky čínské medicíny považuje kupříkladu masáže, cvičení čchi-kung nebo samozřejmě i doporučení zdravé životosprávy, a to včetně správné a vyvážené výživy.
Západní medicína se v tradicích čínského léčení mohla inspirovat například ve využívání efedrinu, kafru, čaje nebo žen-šenu. Ostatně, posledně jmenovaný byl odjakživa považován za univerzální lék proti nejrůznějším obtížím, byl používán rovněž pro povzbuzení organismu nebo jako afrodiziakum. Jedním z čínských objevů je též akupunktura, tedy metoda léčebných vpichů jehlou. Klasická akupunktura používala 9 různých typů jehel z pazourku, později pak z ušlechtilých kovů, jako je stříbro, zlato nebo i kalená ocel. Míst vpichu je podle jednotlivých škol 500–800. Vpichem se má vyrovnávat nesouměrnost toku životní energie. Akupunktura dodnes zůstává velice důležitou součástí čínského lékařství.
Jaké bylo léčení ve starověké Číně
Lékaři žili tehdy zcela v přesvědčení, že na každý neduh existují správná léčiva, která lze objevit v přírodě. V průběhu času tak vyzkoušeli snad všechny látky rostlinného, živočišného a částečně také minerálního původu. Kromě celé řady účinných léků tak vzniklo i poměrně velké množství naprosto neúčinných prostředků.
Třídění léčiva bylo spekulativní. Probíhalo na základě podobnosti mezi orgánem či nemocí a povahou léku. Například onemocnění horní poloviny těla se léčila pomocí poupat a květů rostlin, nemoci dolní poloviny těla zase přípravky z kořenů. Při výběru příslušných léků se pak bral ohled na tvar a barvu. Kupříkladu fazole byly využívány při onemocnění ledvin a žlutý šafrán zase proti žloutence. Každý tehdejší recept byl sestaven z celé řady ingrediencí, kterých bývalo deset i více. Čím byl totiž předpis obsáhlejší, tím měl být rovněž i účinnější. Při výběru léčebných prostředků ze živočišné říše však v nejednom případě následně dochází také k hubení některých živočišných druhů. Jedná se například o nosorožce, tygry, medvědy, želvy i nejrůznější druhy hadů, kdy jsou ceněna zejména ještě nevylíhlá mláďata.
autor: Petr Matura
foto: Pixabay
Štítky: akupunktura, bylinky, Čína, léčiva, lékaři, léky, omyly, pokusy, zvířata
Sdílet na Facebooku
