Kanibalismus považujeme za patologii, jež je neslučitelná s lidským společenstvím. Přitom odborníci nás ujišťují, že v přírodě jde o všudypřítomný jev.
Článek na toto téma zveřejnil například server Conversation. Jeho autory nebyli novináři, avšak profesoři psychologie z univerzity v Lancasteru (GB) Jared Piazza a Neil McLatchie.
V říši zvířat
Podle britských odborníků se kanibalismus vyskytuje u mnoha druhů. Kupříkladu rackové a pelikáni jedí svá mláďata, pulci zase své menší a slabší bratry, aby rychleji nabrali sílu. U kudlanky nábožné samička sežere samce po jejich páření.
Kanibalismus je běžný však i u savců. Třeba u hlodavců, jako jsou potkani nebo křečci, je běžné, že samice může sežrat vlastní mláďata, pokud jsou slabá, či je jich příliš mnoho. Lvi a medvědi někdy požírají své potomky, aby se jejich matky mohly opět pářit. Mezi šimpanzi byl několikrát pozorován kanibalismus, kdy šimpanzi unášeli a pojídali cizí mláďata vlastního druhu.
Kde se vzalo ono tabu
Existuje nespočet důkazů, že naši vzdálení předkové měli též kanibalské tradice. Primitivní kmeny (možná ne však všechny) jedly lidské maso. Obvykle šlo o nemocné a slabé jedince, děti či zajaté a zabité nepřátele. Někdy také zkrátka jiné jídlo k dispozici nebylo, někdy se za tím skrývaly magické rituály, například víra v to, že když sníte maso člověka, získáte jeho vlastnosti a sílu.
S rozvojem civilizace se však u lidí vyvinula nechuť jíst maso vlastního druhu. Jde o tabu, které se většina lidí neodváží porušit, ani kdyby jim hrozilo vyhladovění. Kanibalismus se ale stále vyskytuje u divokých kmenů, žijících kdesi v džungli, nebo ho praktikují některé okultní sekty.
Známý je případ lidského kanibalismu z roku 1972, kdy se v Andách zřítilo letadlo. Někteří z cestujících zahynuli, jiní přežili. K dispozici nebylo žádné jídlo, a proto se přeživší odvážili jíst maso mrtvých, avšak až ve chvíli, kdy dosáhli posledního stupně vyčerpání. Jeden z přeživších, Roberto Canessa, vypověděl, že jemu a jeho společníkům se po pojídání lidského masa zdálo o tom, jak oněm obětem kradou duše.
To vše samozřejmě souvisí s civilizačními pojmy. Náboženství učí, že lidé mají duši a zvířata nikoliv. Proto jíme maso krav či prasat, ale jíst maso vlastního druhu nám připadá divošské. Pro některé kmeny je to součást jejich rituálů. U kmene Fore (Papua-Nová Guinea) je zvykem jíst maso mrtvých příbuzných, aby se k němu nedostali hroboví červi.
Co když vypukne hladomor?
Profesoři Piazza a McLatchie jednou vyzvali své studenty, aby zvážili hypotetickou situaci: existuje společnost, ve které může osoba odkázat jíst po smrti své vlastní maso tím, že se připraví bezpečným způsobem. Byla by to součást pohřebních tradic. Pro některé studenty to však bylo stále nepřijatelné. Přesto se vědci domnívají, že v případě potřeby by se lidé mohli snadno přizpůsobit konzumaci své vlastního druhu. Kdyby například stáli před otázkou přežití.
Jak víme, ani mezi civilizovanými Evropany nejsou případy kanibalismu neznámé. Obvykle to souvisí buď s duševní nemoci, nebo nějakou kriminální a extrémní situací. Pokud třeba utečou vězni z táborů, mohou s sebou vzít „konzervy”, tedy osoby nižšího postavení, aby je v případě hladu mohli zabít a sníst. K zabíjení lidí za účelem konzumace jejich masa docházelo během různých hladomorů od starověku, naposledy v obléhaném Leningradě (1941–1944).
Jak nás však profesoři Piazza a McLatchie ujišťují, násilný kanibalismus, kdy jsou zabíjeny děti, nemocní a oslabení lidé, aby ostatní přežili, nám zatím nehrozí. Pokud nastane hladomor, lidé budou nejprve jíst rostliny a hmyz. Obojího je na zemi naštěstí stále dost.
autor: – skm –
foto: piqsels.com
Štítky: kanibalismus, kmeny, lidé, maso, náboženství, společnost, tabu, zvířata
Sdílet na Facebooku
