Všeobecně známé omyly o hradech

Dnes asi každý ví, jak hrad vypadá a k čemu byl určen. Bohužel jde častokrát o omyly pocházející z popkultury.

Myslíme si, že víme o hradech všechno, protože známe Karlštejn, a viděli jsme spoustu filmů. Hrady jsou pro nás však prakticky neznámé a některá jejich vnitřní zařízení jsou opředena mýty a omyly.

Většina hradů neměla sklepení

Pokud je moderní průměrný člověk požádán, aby vyjmenoval prvky hradu, pravděpodobně zmíní velký sál, klesající mříže, padací most, hradby, věže a tak dále. A téměř určitě se zmíní i o podzemním vězení. Ovšem jde o omyly. Ve skutečnosti kobky nebyly častou součástí hradů. To, co dnes lze považovat za kobku, bylo většinou jen sklepení. I když se zde mohli držet vězni, nebyly k tomu tyto prostory určeny.

Jedním z nejslavnějších podzemních vězení v britské historii je Tower v Londýně, který se však nachází vysoko nad zemí, nikoli pod ní. Středověké hrady většinou neměly sklepení, protože tehdy nebylo běžné držet lidi v zajetí.

Ne všechny hrady byly jen kamenné

Jestli o hradech něco víme, tak to, že se jednalo o velké kamenné stavby s velkými věžemi, hradbami a opevněním. Jde o omyly. První hrady byly častokrát postaveny jen z hlíny a dřeva, stavěly se tedy pomocí valů zeminy k vytvoření zdí a nádvoří, nebo se jednoduše skládaly z dřevěných konstrukcí vyplněných směsí hlíny a kamení. Dnes známe pouze kamenné hrady, protože jenom ty se dochovaly dodnes. Během staletí hliněné a dřevěné stavby chátraly a prakticky zanikly.

V době normanské invaze do Anglie (1066–1071) byly dokonce dřevěné hrady předem připraveny. Dřevo se nařezalo na míru a se šrouby čekalo, aby se vše případně dalo rychle sestavit. Části hradu mohly být snadno přesunuty tam, kde to zrovna bylo potřeba, a stavba následně postavena. Právě proto byli stavitelé hradů součástí invazních sil. Takové typy hradů možná nebyly tak pevné jako kamenné, ale poskytovaly přiměřenou ochranu a vzhledem k rychlosti, s jakou mohly být postaveny, byly cenným invazním prvkem.

Hrady oplývaly čistotou

Myšlenka hradu jako chladného, nehostinného, špinavého a nepohodlného místa se zdá být pevně zakořeněna v moderním myšlení, ale jedná se o historické omyly. Přestože v některých částech hradu bylo v zimě velmi chladno, velká a správně umístěná krbová kamna, stejně jako nástěnné tapiserie, odvedly svou práci a dobře izolovaly ty části hradu, ve kterých lidé žili. Co se týče čistoty, byl hrad skutečně docela dobře udržovaný, tedy

Latríny na hradě se velmi podobaly venkovnímu záchodu, který měl nad otvorem dřevěné sedátko. Tato díra byla postavena tak, že veškerý její obsah spadl dolů do příkopu. Okolí před hradem tedy tak čisté už nebylo. Samotný hrad však byl docela hygienický, protože lidé v podstatě veškerý svůj odpad vyhazovali mimo jeho zdi.

Točitá schodiště nebyla vždy po směru hodin

Jedním z nejrozšířenějších mýtů o středověkých hradech je, že točitá schodiště byla postavena ve směru hodinových ručiček. Protože většina obránců byli praváci, schodiště ve směru hodinových ručiček jim usnadnilo odrážet útočníky, kteří jako praváci měli také ztíženou úlohu.

Toto vysvětlení zní jako chytrý a důmyslný designový prvek, ale problém spočívá ve velkém počtu zámků se schody proti směru hodinových ručiček. Třeba Tower v Londýně má Bílou věž postavenou v roce 1070, jež má točitá schodiště ve směru pro i proti směru hodinových ručiček. Existují desítky příkladů schodišť v obou směrech postavených mezi 11. a 16. stoletím. Jde tedy o další omyly v představě.

Teorie, že návrh schodiště byl vojenským prvkem, není doložena. Při zpětném pohledu to teoreticky dává smysl, ale nikdy to nebylo prokázáno. Pokud bychom tato schodiště zkoumali, zjistíme, že těch proti směru hodinových ručiček je více. Směr schodišť byla tedy možná jen estetická volba a nic víc.

Mnohé zříceniny hradů jsou falešné

Rychlé vyhledání fráze „zřícenina hradu“ na Googlu vám ukáže mnoho památek z minulé éry. Zbořené zdi a zarostlé věže a parapety. Jenže ne všechny tyto zříceniny jsou skutečnými pozůstatky hradu. Některé z dnešních hradních zřícenin byly účelově postaveny.

V 18. století existovalo architektonické hnutí, jehož stoupenci byli posedlí budováním ruin od nuly, než aby čekali, až se stavby samy rozpadnou. V Irsku je zřícenina známá jako „Zeď žárlivosti“, která zobrazuje rozbité schodiště a zřícený klášter. Všechno to vypadá, jako kdyby to kdysi byl velkolepý středověký hrad. Ve skutečnosti to vše navrhl Robert Rochfort v 18. století jako hotové ruiny.

Tyto falešné ruiny byly po určitou dobu jen cool trendem pro členy vyšších vrstev společnosti. Třeba majitel hradu Scotney v Kentu si postavil zbrusu nový domov, jen aby svůj starý zboural a vypadal jako zřícenina.

Pokud navštívíte zámek v Blatné, všimněte si v zámeckém parku rozvalin a jeskyněk – jsou vidět i z vedle vedoucí silnice. I když vypadají velmi romanticky, byl to jejich účel. Jsou umělé, záměrně vybudované v 19. století.

Obležení nebylo snadné

Jednou z nejoblíbenějších reprezentací hradní bitvy je obrázek armády vojáků mimo katapulty hradních budov, která vrhá kameny na hradby a tím je rozbíjí. Obléhací zbraně a dělostřelectvo se nám jeví jako jistá smrt pro každý hrad. Ve skutečnosti tomu tak nebylo.

Pro dělostřelectvo bylo velmi obtížné dobře zamířit, ale nejlépe se s koulemi zasahovalo do určitých bodů v opevnění. Vchody jako vrata byly jednoznačně nejzranitelnější, což se nedá říci o zdech, jejichž tloušťka by mohla být od 1,8 do více než 6 metrů!

Vojenské obléhání mohlo trvat i měsíce. Ve filmech může sice katapult rychle zničit hrad, ale ve skutečnosti lze tyto zbraně použít pouze k zasažení budov uvnitř hradu, nikoli však k získání přístupu do něj samotného. Často obléhání fungovalo pouze tehdy, když obléhatelé čekali, až v obležení dojde vše – od jídla až po vodu. Stejnému riziku ale čelili i útočníci, kteří byli v neznámé zemi, a mohli také zemřít hlady a vyčerpáním.

Obléhací zbraně byly obtížně ovladatelné, náročné k namíření a musely být vyrobeny z místních materiálů. Bylo by těžké je vláčet krajinou a velkým problémem bylo i shánění munice. Útočící armády se mohly pustit do obléhací války jako poslední šance porazit nepřítele kvůli času a nákladům.

Tajné chodby jako rarita nebo pozdější vylepšení

Myšlenka, že hrady byly stavěny s celou sítí tajných chodeb a únikových cest, se zdá věrohodná a v některých případech se jistě potvrdila. Nebylo to však tak běžné, jak jsme z filmů, knih a popkultury obecně vedeni už dávno.

Mnoho existujících tunelů ani nebylo součástí původního návrhu, naopak byly přidány později. Třeba hrad Ashby de le Zouch v Leicestershire má tunel, který byl postaven v pozdějších letech jako spojení mezi věží a kuchyní.

Hrad Nottingham a hrad Knaresborough měly tunely, jež mohly nebo nemusely sloužit k útěku, ale měly nějaký druh tajné chodby. Obecně se ale nejednalo o standard. Když se totiž protivníci snažili proniknout do hradu, občas prorazili latrínu, která byla v podstatě záchodovou dírou a nacházela se co nejblíže tajné chodbě.

Nebylo zabito mnoho útočníků ze sklopných střílen

Kloubové střílny, známé také jako mâchicoulis, byly jakési obrácené balkony postavené ve zdech hradů. Obránci mohli být umístěni nad těmito otvory a dívat se dolů. Mohli přes ně také házet kameny a další podobné předměty na útočníky pod sebou. První zamýšlené použití těchto návrhů nebylo ani tak pro zabíjení, ale pro obranu. Jelikož dveře jakéhokoli hradu by mohly být poškozeny požárem, byly pantové střílny nade dveřmi ideálním místem pro obránce pevnosti k uhašení požáru proléváním vody těmito otvory.

Samozřejmě k obraně hradu přispělo i házení kamenů a jiných těžkých předmětů z těchto děr. Všeobecná víra, že jimi byl lit vroucí olej, je však přinejlepším nepravděpodobná. To však neznamená, že k tomuto účelu nikdy nikdo rostlinný olej nepoužil, protože existují důkazy o tento pokus při obléhání města Orléans. Zahřívat tolik oleje prostě nebylo praktické, protože se musel zahřát na 200 stupňů Celsia, tedy dvojnásobek teploty vařící vody. Navíc to mohlo představovat větší riziko požáru uvnitř hradu, než přispívat k jeho obraně proti těm venku.

Některé mâchicoulis měly čistě dekorativní funkci, byly spíše performativní architekturou, která vypadala více autenticky nebo prestižně než prakticky a funkčně. Sklopné střílny na zámku Tattershall byly například nad vnitřkem hradu, nikoli venku.

Pochodně nebyly rozšířené

Díky popkultuře je dnes jedním z nejčastějších zobrazení hradů kamenná chodba lemovaná pochodněmi. Když jí v noci projdete, vezmete si jednu pochodeň a postupujete temnými chodbami. Faktem však je, že pochodně jako zdroj světla nejsou vhodné pro dlouhodobé použití a představa osvětlování stěn hradu hořícími pochodněmi nedává smysl.

V závislosti na tom, jak je pochodeň vyrobena, může hořet od 20 minut do 2 hodin. Dlouho hořící pochodně je třeba namáčet dehtem nebo olejem déle než hodinu, což během hoření povede k tvorbě hustého a jedovatého kouře. V hradu s pochodněmi podél zdí by to bylo nepraktické a nebezpečné. Rychle hořící pochodně nemělo smysl zapalovat. Daly se použít k rozsvícení v případě potřeby, ale nechávat je hořící jen pro venkovní osvětlení nedávalo smysl.

Většina světelných zdrojů na hradech skýtala olejové lampy a svíčky. Hořely déle a bezpečněji. Náklady a čas na výrobu věcí, jako jsou svíčky, byly pravděpodobně schůdnější než výroba pochodní.

Příkopy nebyly naplněny pouze vodou

Mezi omyly patří i tvrzení, že se příkopy nacházely kolem každého hradu, což nebyla pravda. Z mnoha důvodů to byl prostě nepraktický nápad, navíc umístění velkého počtu hradů vysoko ve skalách nebo na vrcholcích kopců to znemožňovalo. Pokud však byl kolem hradu příkop, mohl být různého typu.

Suché příkopy sloužily ke zpomalení nepřítele. Vlhké příkopy byly obvykle vytvořeny přesměrováním proudu vody k zaplavení oblasti kolem základny hradu. To znamenalo, že máte stojatý rybník, který se v určitém okamžiku naplní odpadními vodami. Kromě příšerného smradu byl takový příkop dobrou obranou proti útočníkům, protože dokázal zabránit několika druhům přímého útoku. Nepřátelé se nemohli přiblížit k hradbám, takže i obléhací zbraně musely být umístěny daleko od hradu. Voda navíc nedovolila nepřátelům kopat pod zdmi.

Hrad v Českém Krumlově byl unikátem: jeho příkop byl plný medvědů. V 16. století zde začali medvědy chovat ve zdech hradu a roku 1707 byli přemístěni do příkopu. Tam žijí zvířata dodnes a turisté se na ně mohou přijít podívat. Zlepšili jim životní podmínky a nyní to vypadá spíše jako v zoo než na hradě. Zaujaly vás tyto zažité omyly o hradech?

autor: – skm –
foto: Pixabay