Existuje příběh o tom, jak vojáci za první světové války o Vánocích roku 1914 odložili pušky a společně si užívali příměří s vojáky z druhé strany fronty. Bylo tomu skutečně tak?
Každé vánoční období šíří média různé potěšující příběhy o sváteční náladě. A nic není dojemnější než slavné Vánoční příměří z roku 1914, tedy příběh britských a německých vojáků v první světové válce, kteří odložili pušky a vyšli ze zákopů, aby se v neopakovatelné atmosféře vánočních dní setkali tváří v tvář a podali si ruce. Společně zpívali vánoční koledy, sdíleli teplé nápoje, a dokonce si zahráli i fotbal, při němž údajně vyhráli Němci se skóre 3:2. Je to ten druh příběhu, který všichni chceme slyšet tak moc, že mnohé z nás nikdy nenapadne přemýšlet, kolik pravdy se za ním doopravdy skrývá.
Takováto událost by byla v ostrém kontrastu s ostatními obrazy z první světové války, jak je známe z hraných filmů i dokumentů. Jednalo se o strašlivou válku, jelikož se zde poprvé střetly masy lidí s hromadnou zbrojní technikou. Ještě sice neexistovaly způsoby, jak zabíjet tak rychle a efektivně jako ve druhé světové válce, přesto už doba pokročila od dob mečů a šípů. První světová válka byla bitvou nekonečných zákopů, bajonetových útoků proti kulometům, tisíců dělostřeleckých hlavní, ostnatých drátů, plynného chlóru, yperitu. Umírat se dalo pomalu a brutálně – na blízko i na dálku.
Jak to ve skutečnosti bylo
Když nastalo teplé počasí a sníh nezpůsoboval omrzliny, bylo bahno dostatečně hluboké na to, aby byl každý sebemenší úkol pracný. Každý škrábanec tehdy znamenal infekční ohrožení. Nicméně máme více než dost dokumentárních důkazů, abychom věděli, že vánoční příměří z roku 1914 do jisté míry skutečně nastalo.
Existuje mnoho osobních zpráv od mužů, kteří tam byli, a to v několika jazycích – v němčině, angličtině, francouzštině, vlámštině, dokonce i ve španělštině. Nikdo nepředstírá, že příměří bylo univerzální, šlo hlavně o národnosti. Mezi Němci a Francouzi panovala hluboká a dlouhodobá nedůvěra, v jejímž důsledku mezi těmito stranami nedocházelo téměř k žádnému sbratření. Německá nevraživost k Rusům byla ještě horší. Pro Brity se to však jevilo jinak. Císařské Německo totiž nenapadlo Británii. Mnoho německých vojáků v této zemi žilo a mluvilo jejich jazykem. Okolnosti je našly na opačných stranách tohoto konfliktu, ale jejich skutečné rozdíly byly minimální.
Pádné argumenty
Přesto je stále dostatek prostoru pro skepsi k dnešním vyprávěným příběhům. Není to v té části zobrazující muže, kteří si pokojně podávají ruce a sdílejí vánoční náladu, ale v části příběhu, jež to rámuje jako všechno, co se liší od jejich běžného dne. Vánoční příměří z roku 1914 totiž bylo jen o něco mírovější v době války, kdy sbratření – alespoň mezi Brity a Němci – bylo samozřejmostí.
Abychom tomu porozuměli, uvědomte si situaci na Vánoce roku 1914. První světová válka je známá především svými zákopovými válkami, přičemž tato pověst je zasloužená. Vytáhněte libovolnou mapu první světové války a uvidíte zvlněnou čáru o délce až 750 kilometrů, která představuje západní frontu. Ty jsou pojmenovány vzhledem k hlavnímu agresorovi, tedy Německu. Tato čára začíná u Lamanšského průlivu, protíná roh Belgie a vine se vlnovkou vyrážející velký kus z Francie, pak se stáčí zpět k Německu a jde až na jih ke Švýcarsku. Na východ od této linie se nacházeli Němci, na západě Francouzi, Britové a Belgičané, plus jejich spojenci, rozptýleni mezi nimi. Tato linie byla vytvořena velmi rychle, v prvních třech měsících války, a měla trvat – téměř beze změn – tři roky, dokud Spojenci konečně nezačali vytlačovat Němce zpět z Francie. Během těchto let se zákopy vyvinuly v polotrvalé opevnění.
Přetrvávající klid
V listopadu roku 1914, jen několik měsíců po válce, se Němci vzdali svého posledního velkého pokusu zatlačit frontu na západ, což byla první bitva u Ypres. Nemohli udělat žádný pokrok. Když to viděl německý náčelník generálního štábu, generál Erich von Falkenhayn, dospěl k závěru, že válku zkrátka nelze vyhrát. To byl bod, kdy se organizované velké ofenzívy na obou stranách v podstatě zastavily. Od konce listopadu 1914 až do prvních měsíců roku 1915 byl na západní frontě relativně klid. Britové zůstali ve svých zákopech a Němci zase v těch svých. Všichni doufali, že krveprolití skončilo.
Navzdory spoustě obětí na obou stranách do této chvíle k nejhorším časům zákopové války stále ještě nedošlo. Přestože nesmrtící slzný plyn používaly obě strany již od začátku konfliktu, teprve v dubnu 1915 se objevilo první použití smrtícího plynného chlóru. Pokud jsme byli nuceni udělat jedinou čáru mezi tím, kdy byla válka pouze krvavá a kdy se stala skutečně barbarskou, byla to právě tato chvíle. V době Vánoc 1914 ve válce ještě neexistovala taková nenávist, jakou může vyvolat pouze plynný chlór.
Dokonce ani bahno, tak často a prominentně zmiňované jako jedna z nejhorších částí zákopové války, se ještě neprojevilo naplno. Jak řekl Alan Wakefield z londýnského Imperial War Museum:
„Válka v té fázi nebyla tak špinavá. Je to opravdu rok 1915, kdy přicházejí věci jako jedovatý plyn. Vzducholodě Zeppelin bombardují Londýn, Němci potápějí parník Lusitania s civilními oběťmi. Propagandistická mašinérie se tím ve skutečnosti neživila, ale vytvořila takový druh nenávisti mezi těmito dvěma silami.”
Patová situace
A tak se vánoční období roku 1914 ocitlo na západní frontě v apatické patové situaci. Vojska trávila své dny v zákopech, oficiálně stále pod rozkazem k boji, ale generálové se drželi zpátky, protože byrokrati doufali v diplomatické ukončení nepřátelství. Mnozí doufali, že to nejhorší už mají za sebou a všichni se brzy vrátí domů. Poslechněte si tento úryvek z deníku německého vojáka Gottfrieda Rinkera, přeložený do angličtiny, ze dne 1. prosince 1914, tedy téměř měsíc před vánočním příměřím:
„Naše vztahy s francouzskými vojáky se vyvinuly v zákopové přátelství. Jednoho dne jsme byli dokonce svědky toho, jak francouzský voják a jeden z našich mužů společně nalévali hrnec polévky, zatímco seděli na zemi mezi našimi dvěma pozicemi. Kolem 11:00 jsme zakřičeli un officier! (důstojník) až k Francouzům. Často dělali totéž. Znamená to, že v první linii je důstojník, tak se nesmíme chvíli ukazovat.“
Nestřílet, podává se večeře
Kniha Tonyho Ashwortha „Trench Warfare, 1914–1918: The Live and Let Live Systém,“ (Zákopová válka, 1914–1918: Systém žij a nech žít, 1980) líčí mnoho takových příběhů, včetně jednoho úseku linky, kde každý večer panovalo přísné 30minutové příměří pro obě strany na rozvoz jídla. Již existující sklony britských a německých vojáků k vzájemnému neútočení dokreslovala řada významných mezinárodních výzev k příměří, zejména pak k příměří vánočnímu.
Žádný z nich neměl větší váhu než papeže Benedikta XV. (1854–1922), možná nejvlivnějšího a nejaktivnějšího protivníka války, kterou popsal jako „sebevraždu civilizované Evropy“. V prosinci 1914 vznesl zvláštní prosbu ke všem zúčastněným národům, aby zbraně ztichly alespoň v noci, kdy andělé zpívají. Jeho epištola sice nepřinesla žádný oficiální ohlas, ale mezi muži v zákopech vyvolala to, co se stejně mělo stát.
Na Štědrý den dostal každý britský voják pohlednici od krále Jiřího V. a malou mosaznou krabičku s dárky od princezny Mary. Němci také dostali dárkové krabičky z domova. Zatímco francouzští, belgičtí a ruští vojáci pokračovali v hlídkách podél svých částí linie a potýkali se se svými německými protějšky, britské a německé části linie byly stále klidné. Celý den nepadl téměř výstřel.
Pijte, zpívejte, radujte se
Štědrý večer byl klidný a noc byla jasná. „Bylo to vánoční přání na Štědrý večer. Zářilo krásné bílé měsíční světlo, mráz šimral zem, všude bílá pokrývka,” napsal jeden britský voják. Zpěv začal na obou stranách, na mnoha místech. Pálenky, brandy a koňaku měli vojáci dostatek. Některé tradiční koledy obou národů zněly stejně. Britové zpívali „O Come All Ye Faithful“, zatímco Němci zpívali „Adeste Fideles“. Britové pěli „Silent Night“, Němci se přidali s „Stille Nacht“ (Tichá noc). Nakonec se vojáci proměnili v chlapce čekající na Santa Clause a šli spát.
„Zpočátku vládla ráno docela mlha, ale když se rozplynula, začali jsme vylézat z příkopů a mávat, pak zase rychle zalézat, kdyby na nás stříleli. Nikdo však zbraň nepoužil. Nakonec se několik lidí i dostalo ven a někteří z nás šli vpřed za náš ostnatý drát. Každopádně se nakonec pár chlapů sešlo v zemi nikoho a potřásli si rukama, otočili se a zamávali. Všichni jsme jásali, a pak jsme se vyhrnuli jako fotbalový dav. Utíkali jsme tak rychle, jak jsme jen mohli. Byla to velmi rozbitá půda a lidé padali do děr po granátech a podobně. Přesto jsme se nakonec všichni dostali doprostřed. Začali jsme si všichni podávat ruce a následně vyměňovat věci jako cigarety, doutníky, čokoládu nebo koňak. Dali jsme jim trochu rumu a další věci, všechno bylo velmi přátelské a šťastné a zůstali jsme tam celý den.”
Byla to scéna, která se opakovala po délce britské a německé linie. Jak to bylo s těmi věhlasnými fotbalovými zápasy? Nesčetné anekdoty vyprávějí o provizorních míčích, prázdných plechovkách s „bully beef“ a o čemkoli, s čím se dalo kopat. Fotbal byl pro obě země národní zábavou stejně jako dnes. Pokud jsou však hry dostatečně organizované na to, aby bylo zachováno skóre, není to příliš pravděpodobné a neexistují žádné zprávy z první ruky. Nebyly tam žádné góly a žádný záznam ani o jediném pořádném míči, a už vůbec zde nebyl rovný povrch na zasněžené krajině s krátery. Na tom skoro nezáleželo. Formálnost jakýchkoliv fotbalových pravidel není stěží zásadním aspektem toho, co se toho prosincového dne stalo.
Smutný konec příměří
Nakonec ke smůle všech válka pokračovala s obvyklou zlovolnou podstatou, v níž byli civilisté bombardováni a torpédováni, vojáci upalováni a zplynováni. Už nikdy více neexistoval žádný klid. Vánoční příměří z roku 1914 nebylo okamžikem, kdy vojáci odložili zbraně a nechali svou lidskost zvítězit nad jejich rozkazy. Moderní populární vyprávění příběhu, které mu dává tuto charakteristiku, mu dělá medvědí službu – vykreslují to pouze jako potěšující anekdotu, ale šlo o něco víc. O vrchol velké vlny přirozeného humanismu, odmítnutí války mužů vržených do jejího víru, a lidí, kteří z ní nic dobrého neměli.
autor: – skm –
foto: commons.wikimedia.org
Pixabay
Štítky: 1. světová válka, Britové, konflikt, mír, Němci, příměří, Vánoce, vojáci
Sdílet na Facebooku
