Tajemné období zimního slunovratu

Na počátku období Kozoroha se obrací sestupní dráha Slunce. Zimní slunovrat nastává, jakmile má Slunce vůči světovému rovníku nejnižší deklinaci – severní pól je odkloněn 23,4° od kolmice na rovinu zemské dráhy ve směru od Slunce

Na podzim, za vlády astrologického znamení Štíra, byla zpřetrhána nit života, jež spojovala život rostlin se Sluncem. V období Střelce byla vegetace prakticky pohřbena pod zemí, i když o slunečním světle věděla. Od slunovratu dává Slunce životu, který s sebou pomyslně vzalo do podsvětí, opětovnou svobodu. Na důkaz vítězství nad temnotami vystoupí sluneční kotouč každý den o něco výše nad obzor. Slunce tak opět začíná rozdávat sílu, i když to ještě není našimi smysly příliš vnímáno. Skryté klíčky však již pomalu začínají ožívat a připravují se na okamžik, kdy opět vyrazí ze země. Opětovné, hmatatelné a viditelné zrození přírody se však v plné síla odehraje až na jaře, na počátku kosmického roku ve znamení Berana.

V době zimního slunovratu křesťanský svět slaví Vánoce, tedy narození Krista. V raných obdobích křesťanství byl 25. prosinec svátkem Jana Křtitele. O tomto dni víme, že Syřané, Egypťané, Římané i Řekové tehdy slavili narození boha Slunce. V roce 354 přesunula křesťanská církev datum narození Krista ze dne 6. ledna, dnešního svátku Tří králů, na 25. prosinec, aby tak „přetáhla” příznivce Mithrova kultu, jenž se s římskými dobyvateli rozšířil až do Británie a konkuroval tak mladému křesťanství. Příznivci boha světla Mithry slavili 25. prosince „den zrození nepřemožitelného Slunce”.

Původ vánočních zvyků

Pohanský slunovrat je však ještě starší. Označení „Vánoce” se údajně objevilo až kolem roku 1170, avšak noci okolo slunovratu byly považovány za posvátné již dávno v předkřesťanské době. Podle germánské lidové tradice se při zimním slunovratu přestal otáčet sluneční kotouč, Slunce setrvávalo v klidu. Toto zdánlivé zastavení Slunce však můžeme sledovat i my. Trvá 12 dní, ale protože staří Germáni nepočítali dny, nýbrž noci, mluvilo se o 12 nocích. Teprve když Slunce vystoupilo viditelně výše, byl to důkaz, že světlo konečně zvítězilo nad silami temnoty. V některých krajích se tyto noci nazývaly „noci uzavření”, neboť usedlosti i celé vesnice byly během těchto nocí uzavřeny lany, tedy v podstatě ohrazeny. Tyto hranice, navíc za doprovodu velkého hluku, hlídali místní chlapci, aby tak zabránili průniku čehokoli zlého.

Germáni, Římané i Řekové měli ve zvláštní úctě rostliny, které neztrácely zeleň ani uprostřed kruté zimy. Těmto rostlinám, jež dokázaly vzdorovat nepřízni klimatu, byla přisuzována neobyčejná životní síla. Oblíbený byl především břečťan či jmelí, které nyní zůstává zelené v holých korunách stromů. I my si dnes ostatní o Vánocích zdobíme své domovy větvičkami jmelí. Dnes je považováno za magický prostředek proti blesku, nemocem i uhranutí.

Starodávný zvyk připomínat si uprostřed období tuhé zimy stálezelenými rostlinami nový a neustále se obnovující život stál také zřejmě i u zrodu našeho vánočního stromečku. Již okolo roku 1494 si prý lidé do svých příbytků nosili zelené větve, nejčastěji jedličky nebo zimostrázu. A předchůdcem našeho vánočního stromku byla pravděpodobně takzvaná „rajská chvoj”, větev zdobená světly.

autor: Petr Matura
foto: Pixabay