Kam vedou temné kořeny Andersenových příběhů?

Různé / Světové záhady / 7. 7. 2020

Příběhy Hanse Christiana Andersena známe už od dětství. Cestujeme společně s jeho hrdiny, představujeme si sami sebe, prožíváme jejich starosti a trápení stejně jako ty naše. Jak to, že vše dokázal popsat tak sugestivně?

Hans Christian Andersen (1860)

Hans Christian Andersen se narodil v roce 1805 v úplně obyčejné rodině. Jeho rodiče se zabývali řemeslem a obraceli každou penny. Přes svoji aktuální chudobu věřili, že jejich předci byli opravdoví šlechtici. A povídalo se i to, že Hans byl ve skutečnosti královým synem.

Ústrky od dětství

Chlapce vychovával hlavně otec. Hans měl velmi rád čtení, zejména se mu líbily orientální příběhy. Když Hansův otec zemřel, chlapec se uzavřel do sebe. Budoucí spisovatel byl tesklivý, nervózní. Jeho stav ovlivňovalo i prostředí, které bylo vůči němu nepřátelské. Kromě toho, že nebyl příliš pohledný, trpěl zřejmě i Tourettovým syndromem, neurologickým onemocněním projevujícím se nekontrolovatelnými tiky pohybovými i zvukovými a hyperaktivitou. Školní roky proto byly pro Hanse Christiana Andersena velmi trýznivé. Spolužáci se mu vysmívali, ve třídě ho nečekalo nic dobrého, učitelské výprasky rákoskou za neukázněnost byly tehdy ještě běžnou pedagogickou praxí.

Po škole se šel Hans Christian Andersen učit krejčím. Doufal, že mu tato práce přinese peníze a úspěch, ale to se nestalo. Proto se Hans Christian Andersen rozhodl jít pracovat do továrny na výrobu cigaret jako obyčejný dělník. Se spolupracovníky si ale nerozuměl, na svou adresu neustále slyšel hrubé vtipy a trpěl šikanováním. A vůči světu se uzavřel definitivně.

Aby se nějak odreagoval, vytvořil si Hans Christian Andersen doma malé loutkové divadlo. Byl jim nadšen natolik, že ho tato jeho záliba a láska k divadlu vůbec Andersena do hlavního města Dánska Kodaně, kde, jak se mu zdálo, by mohl najít více příležitostí k svému uplatnění.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Šifra zakletá do kamene

Úspěch na divadle

A k tomu také došlo, a to díky svému jedinečnému hlasu mohl začít veřejně vystupovat a zpívat v divadle a stal se členem jeho sboru. A přestože ho ostatní považovali za komickou figurku a dostával jen malé role, Andersenův hlas se brzy stal známým a oblíbil si ho i dánský král.

Vedle toho se projevoval i jeho tvůrčí literární talent. Přátelé proto Andersonovi radili, aby přemýšlel o kariéře spisovatele a stejný potenciál v něm viděl i král. Hans Christian Andersen se proto rozhodl začít studovat na univerzitě a opět se opakovala stejná situace. Ani tady se nevymanil z role věčné oběti, spolužáci ho napadali a vysmívali se mu i vyučující.

Andersen ale dokázal to vše ignorovat a podařilo se mu vystudovat vysokou školu a vedle studia dokonce psát knihy. Nejznámější a nejúspěšnější díla autora byly a jsou samozřejmě pohádky, jenomže Hans Christian Andersen sám sebe za autora dětské literatury nikdy nepovažoval a vždy se urazil, pokud ho někdo viděl právě takto. Více si cenil svých básní a dramat, s nimi si však úspěch u čtenářů nezískal.

Zdrojem námětů Andersenových pohádek byla často lidová slovesná tvořivost a jeho hrdinové byli často ponižováni a odmítáni – Malenka/Thumbelina stejně jako malá mořská víla nebo ošklivé kačátko. V jejich příbězích Andersen reflektoval sám sebe a své osudy a snažil se světu ukázat upřímnost, krásu a lásku v nitru bytostí, které neodpovídají obecně přijímaným standardům.

On sám přitom rozhodně psychicky i sociálně vzato standardní osobností nikdy nebyl, dokonce jsou mu přisuzované takové charakteristiky jako homosexuál, pedofil nebo autista. Mohlo by tomu tak být?

Neopětovaná láska

Faktem je, že se nikdy neoženil, ovšem důvodem jeho milostných selhání byly jeho nejistota a skromnost. Jeho první láska city svého mladého nápadníka nikdy neopětovala. Potom se zamiloval do své životní lásky, sopranistky Jenny Lindové s nádherným hlasem. Hans chodil na všechna její představení a pokaždé dal dívce kytici. Ale Jenny v něm viděla jen přítele. Když se provdala, upadl Anderson do těžké deprese. Díky tomuto životnímu zklamání ale svět získal pohádku „Sněhová královna“.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Kdo rozluští tajemství záhadné mapy hvězdné oblohy?

Je však otázkou, zda Andersenovy pohádky jsou opravdu pohádkami, když většinou nekončí dobře, ale tragicky. Přesněji by je bylo charakterizovat jako příběhy s pohádkovými motivy určené až starším dětem a dospělým a považovat je za svébytný literární žánr, která ovšem nemusí oslovit každého. Možná dokonce Andersenovi sloužily v první řadě spíše jako psychoterapie.

Andersenův pomník v Central Parku v New Yorku

Nesmrtelný pohádkář

A věnoval se jí opravdu s nadšením. Do své smrti v roce 1875 napsal takových příběhů téměř šedesát, z nichž některé si vydobyly celosvětovou známost a proslulost, nejprve ve světě, potom i v jeho rodném Dánsku. Vedle Malé mořské víly nebo Ošklivého kačátka to je třeba Děvčátko se sirkami, Cínový vojáček nebo Císařovy nové šaty, sloužící dodnes i jako obecně platná alegorie. A jméno Andersen se stalo, i když ne úplně právem a lichotivě, synonymem pro „pohádkáře“.

-skm-

Obr.: wikimedia, www.mountainsoftravelphotos.com, travel.sygic.com

 

 

 


Štítky: , ,