Záhady vesmíru, které lze vidět na vlastní oči

Letošní léto přineslo revoluci v astronomii a odkrylo některé záhady. Byly zveřejněny významné vědecké objevy, které převrací náš pohled na vesmír naruby.

Byl nalezen zdroj kosmického záření, zaslechli jsme „šepot Stvořitele” – hučení gravitačních vln, vědci spatřili hvězdy, které září díky energii z jiné dimenze. To vše je skvělé, avšak abstraktní. Takové objevy mohou vidět a chápat jen vědci díky přístrojům. Jenže my bychom chtěli také vidět něco tajemného, ale sami, bez přístrojů. Tak se podívejme na 5 záhad vesmíru, k jejichž pozorování nebudete potřebovat ani dalekohled.

Noční obloha je černá

Jak je to možné, vždyť vesmír je nekonečný? Kamkoli se podíváme, tam musí být hvězda. Říkáte, že jsou vzdálené a slabé? Ale je jich nekonečně mnoho! Obloha by měla být přece jasná jako povrch Slunce, jenže není. Tato otázka byla položena již v 17. století a na počátku 19. století Heinrich W. Olbers (1758–1840) tento paradox formuloval, čemuž my mu říkáme „Olbersův paradox”. Bylo navrženo několik řešení:

Mračna prachu zakrývají vzdálené hvězdy: pak ale musí energii znovu vyzářit a sama svítit, protože energie se nemůže nikam ztratit.
Hvězdy jsou soustředěny do galaxií a prostor mezi nimi je prázdný: ale galaxií je také nekonečně mnoho, a to na tom nic nemění.
Vesmír se rozpíná, galaxie se rozlétá a energie vzdálených těles jako kdyby přecházela do neviditelné části spektra (tzv. červený posuv): ale pak by měla obloha zářit v rádiovém pásmu, to tam také není.

Vysvětlení je nyní následující: protože rychlost světla je konečná, světlo z nejvzdálenějších okrajů k nám ještě nestačilo dorazit. Ostatně stáří vesmíru není nekonečné, vznikl před 13,7 miliardami let. Ale i toto vysvětlení má chyby. Olbersův paradox nebyl dosud zcela rozluštěn.

Ostrý okraj Slunce

Slunce vypadá na obloze jako ostře ohraničený kruh. Jen se na něj nedívejte ani v optických přístrojích, ani třeba jen okem, přišli byste o zrak. Při západu Slunce (a ani při západu Slunce se na Slunce nedívejte dalekohledem) je zřejmé, že Slunce je jako vystřižené nůžkami z papíru, takové má ostré hrany. Ale Slunce ve skutečnosti ostré hrany nemá. Je to plynová koule, která je ve svém středu velmi hustá a postupně se zřeďuje do vnějšího prostoru. Velmi postupně: Země je v jistém smyslu ponořena do Slunce, protože je omývána slunečním větrem. Odkud se tedy bere iluze ostrého povrchu?

Oblíbeným vysvětlením je, že „povrch” Slunce vidíme stejně jako „povrch” mraku. Mrak je koneckonců také jen mlha. Představme si, že do mraku posvítíme baterkou. Náš paprsek trochu zeslábl, pak ještě trochu víc, pak ještě trochu víc. Nakonec se zeslabení nahromadilo tak, že paprsek byl pohlcen celý. Tam bychom ho považovali za povrch. Něco podobného se děje i u Slunce, ale úplný popis tohoto jevu neexistuje. Jde o záhady, které fyzici ještě zcela nevyřešili.

Měsíc se rovná Slunci

Zdánlivá velikost Měsíce se přesně rovná zdánlivé velikosti Slunce. To znamená, že Měsíc je stejně tak menší, jako je blíže. Odhaduje se, že pravděpodobnost této shody je nejméně jedna ku milionu, ne-li menší. Skutečně, zatímco mnoho planet ve Sluneční soustavě má satelity, nikde nic takového neexistuje.

Věda tvrdí, že Měsíc býval blíže. Od Země se neustále vzdaluje. Máme tedy neuvěřitelné štěstí, že žijeme v tak zajímavé době. Ukazuje se však, že lidstvo vzniklo právě v době, kdy se kotouče Měsíce a Slunce srovnaly do jedné přímky. Je to ještě podivnější? Zastánci konspiračních teorií mají odpověď na všechno. Mimozemšťané stvořili lidi, a aby se lidé mohli rozhlédnout, divit se a pochopit, zanechali na obloze více než jasný náznak. Věda nemá jinou odpověď než „No, tak to prostě je”.

Planety se netřpytí

Lidé si běžně pletou hvězdy a planety. Ale pamatují si, že když „hvězdička” nemrká, je to ve skutečnosti planeta. Proč tomu tak je? Klasické vysvětlení je následující. Hvězda je velmi vzdálené světlo. Je to v podstatě matematický bod, tedy zdroj světla bez šířky a průměru. Od hvězdy k nám přichází proud fotonů, které přichází jeden za druhým jako vagóny v železničním vlaku. Když tento „vlak” vstoupí do atmosféry, vzdušné proudy začnou dráhu fotonů deformovat.

Už není přímá. Fotony však stále následují jeden druhého. Jen se pohupují ze strany na stranu, což je to blikání. Planeta má jakýsi disk, i když ho nevidíme. Z planety vychází spousta těchto fotonových řetězců a všechny kmitají, ale oscilace se sčítají. A nakonec vidíme, že planeta nebliká. To je skvělé vysvětlení a mohli jsme s ním být dlouhá léta spokojeni. Ale fyzici by nám vysvětlili, že jsou to nesmysly a záhady. Jenže mnoho odborníků o tom pochybuje. Ve skutečnosti:

Pokud nerozlišujeme disk planety a ona tam je, pak nerozlišujeme disk hvězdy a ona tam je také, jaký je v tom rozdíl?
Jak se fotonům z hvězdy podaří jít v jednom vlákně, protože by se jistě v prachových mlhovinách ve vesmíru promíchaly?
Proč hvězdy různě blikají, například nejjasnější hvězda Sírius mění barvu, zatímco ostatní ne?

Ačkoli v každé učebnici najdete určité vysvětlení, ve skutečnosti žádné není, stále jsou to záhady.

Měsíc je na obzoru obrovský

Znáte ten pohled: vycházející Měsíc byl obrovský a prosvítal nad linií obzoru. Ale přitom platí, že Měsíc ve výšce je přesně stejně velký. Mnoho lidí tomu nevěří. Ale můžeme si to ověřit. Vezměte si pravítko a na natažené ruce změřte zdánlivou velikost Měsíce na obzoru. A až vystoupí vysoko, udělejte to znovu, nebude v tom rozdíl. Už staří Řekové věděli, že Měsíc a Slunce se na obzoru ve skutečnosti nezvětšují, avšak naše oči nám říkají, že ano.

Řešení je ve vysvětlení vizuálního jevu. Nejčastěji se vysvětluje takto: když vidíme Měsíc v blízkosti pozemských objektů, mozek si myslí, že je blíž a „zvětší” ho, toto vysvětlení však není dobré. Tato iluze je stále záhadou. A co kdybychom se vyzbrojili dalekohledem? Záhady budou samozřejmě jen přibývat. Můžete se podívat:

Na Měsíci lze vidět rovnou stěnu – stavbu dlouhou 110 kilometrů a vysokou 200–300 metrů. Ano, je dokonale rovná.
Na Jupiteru je známá Červená skvrna. Vír, který je na svém místě již nejméně 400 let (tedy od vynálezu dalekohledu). Co ho udržuje v rotaci.
Saturnovy prstence, které vzplanou, když je planeta přesně za Sluncem. Předpokládá se, že jde o takové složení oblázků a prachu, ale není to
přesně známo.
Na Měsíci se něco pohybuje. Pokud se budete dívat velmi dlouho, budete mít štěstí a uvidíte pohybovat se objekty o velikosti několika kilometrů. Nezaměňovat s ptáky, mouchami a letadly. Tento jev je velmi vzácný.

Je také zajímavé, že doposud nemáme matematický model toho, jak padající hvězdy (meteory) hoří. Přísně vzato, tento jev není vysvětlen. A ani blesky a mnoho typů mraků nelze přesně analyzovat. Tak bychom mohli pokračovat. Vy si však vyjděte ven pod jasnou oblohu a kochejte se tajemstvími přírody a prozkoumejte vesmírné záhady.

autor: – skm –
foto: Pixabay