Měsíc červenec symbolizuje především úrodu a žně, se kterými se kdysi začínalo obvykle kolem svaté Markéty, tedy 13. července.
Práce bylo mnoho, na pole se spěchalo již za ranního úsvitu a končilo se při západu Slunce. Aby práce lépe ubíhala, lidé si často zpívali. Pomáhat chodily i děti, které nebyly školou povinné. Na žence zpravidla dohlížel šafář, což byl jakýsi mistr či nadřízený dělníků na zemědělském hospodářství feudálního panství. Šafářka obvykle přinesla chase snídani, oběd byl potom v podstatě polední odpočinek a následovala znovu práce až do večera. Když se všechna úroda sklidila a do dvora přijel poslední valník, pořádala se velkolepá slavnost Dožínek, ale to bývalo až na konci měsíce srpna.
Jelikož si všichni přáli, aby se dobře urodilo a byl dostatek vláhy, často červenec přinášel pořádání nejrůznějších poutí a procesí s prosbou za déšť a hojnou úrodu. Náboženské poutě je možné vykonávat celoročně, ale v našich podmínkách je léto navíc nejlepším obdobím pro pořádání dlouhých pochodů přírodou. V dřívějších dobách poutě vypadaly podstatně jinak než v dnešní době. To se sešlo procesí poutníků, kteří společně putovali na poutní místo, což mohl být kostel, klášter věnovaný památce nějakého světce nebo vystavěný kvůli nějakému náboženskému zázraku, který se v okolí udál.
Poutní místa
Často náročná, až vyčerpávající cesta krásnou krajinou má smysl mimo jiné i v tom, že se člověk díky fyzickému strádání obětuje, což ho činí vnímavějším vůči duchovním prožitkům. S tím pak velice pravděpodobně souvisela i takzvaná barokní kompozice krajiny, tedy snaha stavět kostely a jiné krajinotvorné prvky tak, aby maximálně zapůsobily na přicházející poutníky. Poutními místy však mohou být i opuštěná místa v krajině, například hory, prameny, jeskyně nebo nejrůznější svatyně.
Na poutních místech čekávali na chodce kramáři s různými druhy zboží. Bylo zvykem, že lidé kupovali svým nejbližším, kteří se pouti nemohli zúčastnit, nejrůznější dárky z pouti, kupříkladu svaté obrázky, cukroví, marcipán nebo perník. Slavná je v této souvislosti až do dnešních dnů cukrovinka z Podkrkonoší, tzv. Miletínská modlitbička. Pekař Josef Erben, příbuzný slavného českého básníka, spisovatele Karla Jaromíra Erbena, nabízel tyto perníkové dezerty poprvé na miletínské pouti v roce 1864. Nechal se tehdy inspirovat kapesními modlitebními knížečkami vázanými v kůži, které s sebou poutníci a věřící nosili. Jejich receptura se pak po léta ještě zdokonalovala.
V Čechách jsou oblíbená zejména takzvaná mariánská poutní místa. Když nastane červenec, poutníci směřují na místa zjevení Panny Marie nebo k jejímu obrazu či soše. Těm zpravidla bývá přisuzována kouzelná moc. Mariánský kult je na Moravě uctíván například na poutním místě Cvilín nedaleko Krnova, z popela znovu vstává poutní místo Skoky v okrese Karlovy Vary a snad k nejvýznamnějším poutním cestám patří ty do Staré Boleslavi nebo k Svaté Hoře u Příbrami.
autor: Petr Matura
foto: Pixabay
Štítky: červenec, modlitba, náboženství, pouť, poutní místo, práce, tradice, úroda
Sdílet na Facebooku
