Ze starších čísel: Branišovské brány ohně

České záhady / Duchovno, spiritualita / Paranormální jevy / 6. 5. 2019

V první části dvoudílného seriálu jste si mohli přečíst rozhovor s rodačkou z Branišova. Dostali jsme mnoho zajímavých ohlasů, za které děkujeme. V tamějším rozsáhlém lese se dějí věci, které mnohým lidem rozum nebere. A není divu. Už v dřívějších dobách, již někdy ve středověku, se prý této oblasti říkalo Brány ohně nebo také Brány pekla. Vždyť i samotný název vesnice má v sobě ukryté slovo Brána… Kam vede? Chtěla jsem vám zprostředkovat informace přímo z terénu, a tak jsem se vydala do jižních Čech, abych se společně s našimi »Lovci duchů« účastnila rozsáhlého vyšetřování a měření paranormálních aktivit…  

„Nezapomeň si vzít baterku, dlouhý kalhoty, repelent, diktafon a foťák,“ řekl mi těsně před odjezdem do Branišova vedoucí vyšetřovatel skupiny EPRV777, kterou už jistě nemusím našim pravidelným čtenářům představovat. Samozřejmě jsem na to nejdůležitější, tedy na světlo, nakonec zapomněla. Vzpomněla jsem si na to až při cestě autobusem, a při pomyšlení, že budu jedním z našich nejstrašidelnějších lesů chodit uprostřed černé noci úplně potmě, mě chvíli lehce znervózňovalo, ale nakonec jsem nad tím mávla rukou. Určitě to dobře dopadne. Strach byl to poslední, co jsem s sebou na cestu potřebovala. 

Není cesty zpět, jedu!

Krátce po příjezdu a vřelém seznámení se všemi členy skupiny nás s úsměvem přivítala Zdeňka Vrzalová (Trinity), autorka mnoha článků, které se týkají Branišova, a nabídla nám k přenocování všechna zákoutí jejího domku. Bylo nás opravdu hodně, na »místo činu« dorazili kromě brněnské skupiny i vyšetřovatelé z Aše, Českých Budějovic a Plzně. Ačkoliv mě všichni osobně viděli poprvé, cítila jsem se mezi nimi brzy jako mezi svými. Sedli jsme si k ohni, a já pozorně naslouchala jejich paranormálním zážitkům, názorům a zajímavému povídání, které jistě zná každý, kdo se pohybuje mezi podobně zaměřenými lidmi. Dívala jsem se do šlehajících plamenů ohně, sledovala létající jiskřičky, a chvílemi měla pocit, že nás něco nebo někdo za našimi zády zvědavě sleduje. Neumím to vysvětlit, a samozřejmě ani dokázat. Byl to »jen« vnitřní vjem, za to silně neodbytný. Moje přemítání o tom, jestli si právě v hlavě netvořím nějakou pochopitelnou sugesci, přerušil vedoucí skupiny, aby nás zasvětil do zítřejšího průběhu akce. Co nás čeká a nemine? A na co si máme dát pozor? Byla jsem napjatá jako kšandy.

»Bezpečnostní briefing« 

Dozvěděli jsme se, že už několik stovek metrů za námi se nachází jeden ze vstupů do Branišovského lesa. Podívala jsem se tím směrem a trochu mě překvapilo, že přesně z toho místa vycházel můj divný pocit. Věděla jsem ale, že podobných »náhod“ se tento víkend nejspíš dočkám ještě několik. A jak se později dozvíte, nebyla jsem daleko od pravdy…  „Branišovský les je opravdu raritní místo hned z několika důvodů – kdysi to bývala samá bažina, hodně vlhkosti je tam dodnes. Tam, kde je voda, se vytváří záporné ionty, které usnadňují projevy paranormálních aktivit. Podle kronik i z vyprávění místních víme, že tam kdysi vedla kupecká stezka a mnoho lidí tam zemřelo při přepadení, nebo se utopilo v bažinách, mnohdy obojí. Kromě toho je někde v lese pravděpodobně dodnes Strom oběšenců – už si sice nikdo nepamatuje, který z těch tisíců stromů to je, ale kdysi přímo vábil k sebevraždám, často z nepochopitelných důvodů. Další raritou je to, že se celý les nachází na zvláštním zčervenalém podloží, hornině, která pravděpodobně obsahuje hodně železa,“ vypráví nám u ohně Jarda Drábek. Taková podloží, stejně jako třeba žula, podle něj entitám umožňují se lépe projevovat, protože je tady vyšší elektromagnetické pole. To je také mimochodem podle vyšetřovatelů jeden z důvodů, proč třeba na hradech nebo domech postavených na skále často straší. Zkrátka k tomu duchové mají ty nejlepší podmínky.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Existuje vražedné Údolí sedmi smrtí?

Školení pokračuje…

„Je dost pravděpodobné, že se v lese setkáme s mnoha entitami, lidskými i nelidskými. Má se tam mimo jiné zjevovat strážce lesa, Černý muž, který prý bývá zahalen v dlouhém kabátě, mívá široký klobouk a pluje několik desítek centimetrů nad zemí. Může se ale projevovat nejrůznějšími způsoby, třeba prostřednictvím mrazivé mlhoviny, se všemi svými neobvyklými projevy. Tam venku může být úplně všechno, na co si vzpomenete, tak buďte ve střehu. O Branišovském lese se říká, že ukrývá deset červích děr, které se za určitých podmínek mohou zaktivizovat. Můžete se jejich prostřednictvím dostat do dimenzí, které bych zažít určitě nikomu nepřál. Proto se zítra všichni držte pohromadě, a choďte jen po skupinkách, které vám určím. Nikdo se nebude vzdalovat ani na chvíli od ostatních, a v žádném případě vás nechci vidět v lese mimo cesty pátrat na vlastní pěst. Jsme tu od toho, abychom zkusili navázat kontakt, ale nebudeme jakkoliv riskovat,“ nabádá nás všechny vedoucí skupiny. Mlčíme jak zařezaní a všichni už jsme v myšlenkách v hloubi lesa. Co nás tam asi zítra čeká? Náš zvídavý tok myšlenek Jaroslav Drábek opět přeruší a mě osobně nemile překvapí faktem, že se vstává už za několik hodin – v sedm ráno, abychom ještě v klidu stihli rozcvičku na zahradě – měli bychom se tím dobít energií, vnitřně se očistit a kvalitně duševně připravit na daný úkol. Jako správný noční pták si tu ranní ospalou představu neumím ani představit, a tak zanedlouho stejně jako ostatní mizím v hloubi svého spacáku. 

Cvičme v rytmě!

Kdyby mi někdo řekl, že budu ještě někdy (a v sobotu) brzy ráno stát na rozcvičce, nejspíš mu zaťukám na hlavu. Sundala jsem si automaticky boty a chodidly se osvěžovala ranní rosou. Nakonec jsem musela uznat, že se po tom fyzickém i dechovém cvičení cítím úžasně a plná síly. Byli jsme připraveni. Kluci nanosili do auta techniku, a většina z nás se pěšky vydala k lesu, slunce pálilo a den nám přál krásné počasí. Cestou nám k lesu J. Drábek vyprávěl o noční návštěvě entity, která ho předchozí noc vyrušila z polospánku. Podle něj to byla šedivá silueta ženy s dlouhými vlasy, kterou provázel závan studeného větru. Tu noc ze spánku »něco« probudilo i nedaleko ležícího technika Marka, přilehlo ho to a sálo z něj několik okamžiků energii. Pak nastal úplný klid. Já ležela poklidně ve stejné místnosti o dva metry dál a noční návštěvníci mě nechali odpočívat. Jsem jim za to vděčná. Nemusím mít úplně všechno…

Mohlo by vás ještě zajímat:  Ovládněte své sny!

Denní vyšetřování

To, co se odehrávalo cestou, bylo jedním slovem zvláštní. Les, do kterého jsme pomalu vstupovali, byl opravdu krásný a podivný zároveň. Napadlo mě – jaká asi byla moje prvotní upřímná myšlenka, kterou údajně dokážou místní entity přečíst? Přivítají mě nevrle, nebo přátelsky? „Pozor na Bludný kořen. Je někde v těchto místech. Říká se o něm, že kdo ho překročí, bude v lese dlouho bloudit, i když už tady byl tisíckrát a zná les jako své boty. Mnoha lidem, které znám, se to tady opravdu stalo,“ upozorňuje nás Trinity, která nás lesem jako správná rodačka provádí a občas upozorňuje na místa, kde došlo k některým z častých zjevení entit. Mnohdy to není ani třeba, i já na určitých místech cítím mrazení po páteři, někde je mi příjemně, jindy mám v krku z neznámého důvodu »knedlík« a cítím lehkou úzkost.

Tady něco nehraje!

Šlapeme vzhůru po lesní cestě a já mám zase ten neodbytný pocit sledování. Jako by za námi někdo šel! Náhle se zvedá vítr a cítíme prudký závan studeného větru. Chtěla bych upozornit na to, že bylo okolo desáté hodiny ráno a předchozí teplota prostředí byla tak třicet stupňů, tekl z nás horkem pot a byli jsme na pěšině v lese z obou stran dobře chráněni stromy! Vzápětí mi dochází, že to není jen tak. Všímám si, že vyšetřovatelé okamžitě zapínají ghostmetry, přístroje, s jejichž pomocí se dá s entitami komunikovat na základě ohýbání elektromagnetického pole. Ghostmetry začínají vřeštit, Jaroslav Drábek zapíná i další přístroj na měření síly elektromagnetického pole. Bez paranormální aktivity za normálních okolností vykazuje hodnotu přibližně 0,1 – 0,3 miligauss, teď se před našima očima střelka pohybuje za hranicí neuvěřitelných 200 miligauss! Poté se po několika několika vteřinách vrací do normálu. A zase. Opět cítíme mrazení po těle, vyšetřovatelé se naciťují, já nevěřícně zírám na přístroje a snažím se je pro vás při aktivitě vyfotit.

„To jsem ještě neviděl,“ přiznává Jaroslav Drábek po té, co se přístroj konečně umlčí a kolem nás se pocitově okamžitě zase změní atmosféra. Vysvětluje mi: „Takové vysoké hodnoty jsem při vyšetřování ještě neviděl, šlo to za maximum. Technicky není možné, aby tady byl energetický zdroj, který by mohl toto vysoké elektromagnetické pole vytvořit. Není tady žádné elektrické vedení, ani nic podobného, mobily jsme si všichni vypnuli. Navíc se to vracelo v krátkodobých nepravidelných intervalech, které přesně odpovídaly momentálním pocitům mnoha lidí. Podle mého názoru jsme se právě setkali s nějakou silnou entitou, která s námi teď momentálně nechce více komunikovat,“ doplňuje.

Blair Witch nebo romantický lesík?

Nepochybuji o tom, že jsem se právě stala svědkem něčeho úžasného a nemohla se dočkat večera, až se slunce »uloží k spánku«. Pak jsem v jednom nestřeženém okamžiku udělala to, co občas při vstupu do některých lesů dělávám, a vmáčkla jako děkovný dar místním obyvatelům do hlíny kamínek. Možná si řeknete, že jsem si to vsugerovala, ale od chvíle, kdy jsem to udělala, jsem les viděla úplně jinýma očima – už nebyl ani trochu nepřátelský. Spíše bych řekla, že už jsem dlouho neviděla a necítila tak příjemně vyzařující les, což byl docela paradox. Neměla jsem už k svému údivu ani trochu strach, spíše respekt, hlubokou úctu a přirozenou zvědavost. Možná byla moje prvotní myšlenka právě taková a les mě přijal stejným způsobem. Popisování mnoha hodin, které jsme v lese strávili, by mi určitě vystačilo na celou knihu, a proto bych se v následujících řádcích chtěla jen stručně věnovat tomu, co mě nejvíc zaujalo, ať už vlastními intenzívními pocity nebo pocity druhých. Určitě bych chtěla upozornit, že většina z následujících informací jsou vjemy, které přítomná média pociťovala subjektivně, nebo v několika případech i já osobně, což samozřejmě nemusí každý respektovat. Možným důkazem nám byly přístroje, zejména při pozdější komunikaci, kdy téměř pokaždé vzápětí znovu reagovaly na položenou otázku. Ráda bych ještě zdůraznila, že technika se zapínala v rámci šetření baterie jen v určitých místech, kde vyšetřovatelé cítili mrazení nebo měli nějaké vidění. 

Strom oběšenců

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nejzáhadnější místa ČR: Děsivá ruina, Šibeniční vrch i poklady moravských hradů

Nevybočovali jsme z přímé cesty, která vedla alejí stromů. Občas jsme se zastavili a naciťovali vlastní vjemy. Ve chvílích, kdy se objevila přístrojová aktivita, jsem zvuky nahrávala na diktafon, a doufala, že něco důležitého zachytím. Pak jsme se náhle zastavili, protože někteří ze skupiny začali hlásit mrazení. Já stála trochu stranou a můj pohled přivábil jeden mnoha z nedalekých stromů. Z koukání »do nikam« mě vytrhla vyšetřovatelka Saša, (médium), která nám roztřeseným hlasem oznámila, že právě měla nepříjemnou vizi. Viděla strom, na kterém se houpala oběšená žena v červených šatech. Po chvíli váhání ukázala na strom, na který jsem se předtím z neznámého důvodu dlouze dívala. Začalo naciťování všech zúčastněných, a já pozorovala, co se bude dít. Žádné zvláštní pocity jsem sice neměla, ale bylo zajímavé sledovat ostatní. Po několika minutách bylo jasno: Našli jsme s velkou pravděpodobností Strom oběšenců. Ve výšce asi dvou a půl metru jsme navíc objevili zvrásnělý kruh, a kůra vypadala tak, jako by ze stromu kdysi dávno někdo odříznul větev. (O osudu této větve jsme psali v minulém čísle) Ale samozřejmě jsme se mohli mýlit. „Když nad tím tak přemýšlím, je to docela logické, že je to přímo u cesty. Proč by se taky někdo zabíjel v lese na místě, kde ho nejspíš nikdo dlouho neobjeví,“ uvažuje nahlas J. Drábek. Podle vyšetřovatelů i přístrojů byla aktivita entit v blízkosti tohoto stromu značná, a rozhodli se, že se sem ještě v noci vrátíme, abychom odvedli duše, pokud budou chtít. Já cítila především silný studený vítr, který se opět náhle zvedal, i když jsem nechápala, kde se tam v tomto místě bere. Bylo dusno a slunce pálilo. Prošli jsme celý terén večerního vyšetřování, zaznamenali ještě několik silných aktivit a pak se vrátili do vesnice na pozdní oběd. Všichni jsme měli v hlavě jen jedno – když to tam bylo tak silné přes den, neumím si ani představit, co nás čeká v noci, až se setmí…

pokračování reportáže najdete v Záhadách života v čísle 8/2012

text: red., ilustrační foto: Shutterstock


Štítky: , , , , ,





You might also like