Za dávných časů, kdy lidstvo nemělo vysvětlení pro některé jevy, se zrodily různé mýty a legendy, které nás provázejí až do dnešních dnů. Prosinec je jich plný.
Podle legend se vždy nějaké osvícené sluneční božstvo zrodí 24. či 25. prosince, aby krotilo temné síly, tedy paralelně jako Slunce, které začíná od 25. prosince získávat na severní polokouli na intenzitě.
Stejná legenda stále dokola
Například příběh o Ježíši Kristovi musí být starší než 2 000 let, protože se toto vyprávění téměř zcela shoduje s legendami představitelů mnohem starších náboženství. Například egyptský bůh Hór se podobně jako Ježíš narodil 25. prosince. Měl rovněž 12 učedníků, konal zázraky a byl pokřtěn. Také byl zabit, vzkříšen a vynesen na nebesa.
Den 24. prosinec byl pro Kelty oslavou znovuzrození slunečního boha Belena. Zapalovali tradiční oheň, jenž měl hořet 12 dnů. Poté byl popel z něho rituálně zpracován, třeba přimíchán do krmiva hospodářských zvířat, do jarního osiva, uložen do amuletů, nebo rozprášen po zahradách. Věštila se i budoucnost, například z rozkrojených jablek či ořechů, pekly se rituální koláče a domy se zdobily jmelím a břečťanem.
Slované zase věřili, že se během slunovratu znovuzrodí bůh Dažboh/Dažbog. Svátkům kolem této události říkali „Kračun” (od slova kráčet), neboť dny se začínají prodlužovat. Věřili, že když Dažboh zemře, nastane konec běsů, jelikož svět je v tu chvíli bez jeho vlády a z temnot se tak vynořují různá mytická stvoření jako upíři či vlkodlaci.
Tyto noci běsů trvaly dva týdny až do 6. ledna, kdy dnes slavíme Tři krále. Během těchto dob musel podobně jako u Keltů hořet neutuchající oheň jako zástup Dažboha, aby lid před zlými silami ochránil. Po tomto datu již nastávalo citelné prodlužování dne a doba magické temnoty tak měly skončit.
Po příchodu křesťanství na naše území v 9. století našeho letopočtu se začaly staré pohanské zvyky překrývat novými, křesťanskými. I když tedy dnes slavíme kupříkladu narození Ježíše Krista, přesto v našich tradicích i nadále zůstává velký podíl ze starobylých slovanských zvyků.
Advent a Mikuláš
Nedělí po svaté Kateřině, tedy koncem listopadu, kdy se láme měsíc prosinec, začíná advent. Příchod (latinsky „adventus”) vyjadřuje očekávání příchodu Spasitele. Celé toto období má člověk žít v odříkání, ztišení, rozjímání a očistě duše i těla. K tomuto účelu slouží i čtyřtýdenní půst, jenž končí večer Štědrého dne.
První prosincový týden slavíme svátek svatého Mikuláše. Má se za to, že Mikuláš byl biskup z Malé Asie, jenž po smrti rodičů rozdal svůj majetek chudým a kvůli křesťanské víře byl za krutovlády římského císaře Diokleciána (284 – 305) vězněn. Podle křesťanské legendy vhodil svatý Mikuláš z Myry třem chudým dívkám do komnaty váček se zlatem, aby tak získaly své vlastní věno a nemusely skončit v otroctví jako prostitutky. Další pověst praví, že svatý Mikuláš vzkřísil tři děti, které zlý hostinský zavraždil a nasolené je uložil do sudu.
V naší tradici můžeme s Mikulášem potkat také anděla a čerta, který chřestí řetězy a měl by symbolizovat spoutané zlo a pro hříšníky hrozbu zatracení. Sladkosti, které Mikuláš přináší, jsou také dávnou připomínkou dřívějších obětních jídel. Jablka a ořechy dozrávají nejpozději a také nejdéle vydrží, proto je v nich tedy „zárodek života” nejvitálnější.
Až do 16. století nosil dětem i další drobné dárky Mikuláš. Potom se proti tomuto zvyku ostře postavil německý náboženský reformátor Martin Luther, neboť vystupoval proti uctívání svátku „papežence” a odmítal jeho připomínání jakýmikoli dárky. Svým dětem začal dávat dárky na Štědrý den a vymyslel, že je přináší Jezulátko. Jeho příklad následovali i další protestanští kněží a zvyk se tak rozšířil.
auto: Petr Matura
foto: piqsels.com
Štítky: Ježíš Kristus, legendy, prosinec, Štědrý den, tradice, Tři králové, zvyky
Sdílet na Facebooku
