V dnešní éře výkonných počítačů, nanotechnologií a magnetických rychlovlaků, se nám může zdát, že jsme již zcela poznali podstatu světa a jeho fungování. Přesto se čas od času přihodí události, které jakoby naznačovaly nám zcela neznámé souvislosti a skryté vazby. Stojí za nimi jakýsi neznámý princip, naše předurčení, nebo snad samotný Bůh?!
čerpáno z vydání Záhad života 5/2015
Dva honosně oblečení muži večeří v restauraci, stojící v severoitalské Monze. Mezi jednotlivými sousty nadšeně hovoří o zítřejší slavnosti, na níž se oba těší. U vedlejších stolů je obklopuje několik ozbrojených a mohutných mužů. Ti mají za úkol chránit především prvního z dvojice – italského krále Umberta I. Ten je díky svému někdejšímu přívětivému jednání znám též pod přezdívkou Dobrý. Jenže posledních pár let panovník svou popularitu mezi prostými Italy ztrácí. Jaký je pro to důvod? Za vším stojí především králem podporované omezení některých občanských svobod, stejně jako nepříliš úspěšné boje Italské armády ve
Umberto I.
Francii a v severní Africe. Následky této agresivní politiky záhy vyvolaly nejen prudké zdražení potravin, ale také hlad v některých částech Itálie. Poté, co se v květnu 1898 vzbouřili dělníci a část obyvatelstva v okolí Milána, nechal Umberto I. toto povstání krvavě potlačit. Na dlažbě ulic tehdy zůstalo ležet přes 120 zastřelených osob, a více než 500 jich bylo vážně zraněno. Tento masakr, pojmenovaný podle velícího generála Fiorenzy Bava-Beccarise, mnozí z Italů nikdy svému vládci nezapomněli. Umberto I. o dva roky později – na konci července roku 1900 vůbec netušil, že se již přiblížil den konečné odplaty! Král v severoitalské restauraci nenuceně rozmlouval se svým pobočníkem, stejně jako s majitelem hostince, který k nim právě přišel. Italského vládce však záhy zarazilo několik zvláštních faktů! Nejen, že mu byl hostinský fyzicky podobný, ale ke všemu se jmenoval stejně jako on, tedy Umberto a narodil se i ve stejný den a v totožném městě – tedy 14. března 1844 v Turíně! Skončilo tím ono nevšední déjà vu? Nikoliv – měl následovat ještě podivnější sled událostí!
Stejné jméno, život, i smrt?
Překvapený král se záhy od svého „dvojníka“ dozvěděl, že ten si otevřel svou restauraci ve stejný den, kdy proběhla vládcova korunovace. Také jejich manželky nesly stejné jméno – tedy Margherita. Aby toho nebylo málo i sňatek s jejich ženami proběhl ve stejný den! Mohla to být pouhá shoda náhod? Král, překvapený zvláštními shodami, a zároveň chovající sympatie ke své „kopii“, pozval druhého Umberta na oslavy, které se měly v Monze odehrát následující den – 29. července 1900. Jenže ani jeden z mužů již neměl dlouho žít! Hned ráno pobočník svému panovníkovi s lítostí oznámil, že hostinský na slavnost nepřijde, neboť podlehl tragickému zranění – byl zasažen zbloudilou kulkou. Ale také na italského krále čekala smrt. Večer stejného dne podlehl vážným zraněním, které mu v Monze několika výstřely z pistole přivodil italský anarchista Gaetano Bresci! Jak je to možné? Pokud se vám předchozí příběh zdá pouze jako obyčejný sled událostí, 
nesmíte zapomínat, že až do onoho osudného dne bylo na Umberta I. spácháno několik neúspěšných atentátů! Proč se vražda povedla až v ten samý den, kdy zemřel i králův dvojník? Shodné jméno Umberto – které je v Itálii poměrně časté, mohlo být náhodné, stejně jako datum jejich narození. Ale jak objasnit další – až téměř zázračné shody mezi životy obou mužů?! Až příliš to celé připomíná jeden mnohem známější příběh – tedy shody mezi životy a úmrtími amerických prezidentů Johna Fitzgeralda Kennedyho a jeho dávného předchůdce – Abrahama Lincolna. Také ty připomínají spíše béčkový horor, než skutečnost. Přesto jsou realitou!
Lincoln a Kennedy: Až příliš mnoho shod!
Protože je tato záhadologická kauza poměrně známá, zmíním se o ní pouze stručně. V osudech obou slavných amerických politiků, jsem svého času napočítal nejméně 15 velice podivných shod, ale ve skutečnosti jich je zřejmě mnohem víc! Které to například jsou? Oba zastihla smrt zastřelením ve chvíli, kdy seděli po boku svých manželek. Obě manželky prezidentů atentát také bez fyzické úhony přežily. Zatímco prezident Kennedy se během útoku vezl ve voze Ford Lincoln, prezident Lincoln seděl v Fordově divadle. Se smrtí mužů tedy souvisí nejen název Lincoln, ale také jméno Ford! Ale to není zdaleka vše. Oba údajní vrazi prvních mužů Spojených států – jak John Wilkes Booth (Lincolnův vrah – pozn. redakce), tak i Lee HarveyOswald, unikli řádnému soudu a byli za podivných okolností zastřeleni. U obou atentátů se také dá předpokládat rozsáhlé spiknutí, po němž někteří skuteční viníci zametli stopy a nechali zavraždit některé zúčastněné osoby. Je to vše? Ale zdaleka ne!
Nástupci obou zesnulých prezidentů měli příjmení Johnson, a jejich údajní vrazi mají ve jméně stejný počet písmen. Oba politici byli zavražděni v pátek – zatímco Lincoln 14. dubna 1865, Kennedy 22. listopadu 1963. Prezidenty ve svém nástupu do funkce dělilo přibližně 100 let. Mám pokračovat? To snad ani není třeba, protože šokujících shod, najdeme mezi osudy obou Američanů doslova bezpočet! Přesuňme se ale k další podivné události, která doslova zahýbá naším blahosklonným pocitem, že známe okolní svět. Svět, v němž je zřejmě možné téměř vše, co si dovedeme představit, ale chápeme pouze malinké kousky z jeho složité mozaiky. Hraje tady s námi kdosi jakousi podivnou hru, plnou skrytých souvislostí a náznaků?!
Když se osudy opakují?
Na silnici, vedoucí mezi bavorským městečkem Wassenburgem na Innu a mnohem známějším Mnichovem, narazil v létě 2010 autem do stromu německý řidič Max B. a následně zahynul. Co je na této tragické dopravní nehodě, kterých se každý den odehrají na evropských silnicích desítky, záhadného? Podle německého spisovatele a záhadologa Hartwiga Hausdorfa, který zmíněný příběh popisuje ve své knize Záhady a fenomény, nic menšího, než následná děsivá shoda! Na stejném místě totiž potkal identický osud také Maxova otce. Také on narazil do stejného stromu a opět našel smrt v troskách vozu! Můžeme snad natolik děsivé shody nazývat stále ještě náhodami?
Vždyť nejen Hausdorf uvádí i další obdobné příběhy a není důvod mu nevěřit! Každý si jistě vzpomene na něco podobného – ať už z osobní zkušenoti, nebo z doslechu! Je možné, že některé události se podezřele často opakují, zatímco jiné spolu nějakým tajemným způsobem souvisejí? Občas to v našem světě vypadá, doslova jako v jakémsi zvláštním matrixu, podobnému tomu ze slavného filmu! I já přidám jednu mou zkušenost. Moje známá mi vyprávěla neuvěřitelný, a zároveň smutný příběh. Když si před lety brala svého muže, dostala od něj ke svatbě nádhernou kytici květin. S tou byla zachycena i na sváteční fotografii, takže si již o mnoho let později uvědomila podivnou a velmi zlověstnou shodu. Její manžel trpěl vážnou chorobou, na níž nakonec zemřel. A ona děsivá skutečnost? Počet svatebních květin se přesně shodoval s roky, které společně s mužem v následném manželství prožili! Byla i toto pouhá náhoda, nebo snad jakýsi – nezvratný osud, který si s námi občas zahrává jako kočka s myší? Anebo snad vidím shody i tam, kde nejsou?
Věštec Edgar Allan Poe
O tom, že naše vnímání plynutí času a „jediné skutečné“ reality, má velmi vážné trhliny, ne-li přímo díry jako vrata, svědčí i následující příběh. Kdo z fanoušků hororových příběhů a sci-fi knih by neznal zakladatele obou žánrů – Američana Edgara Allana Poea? Tento velmi talentovaný spisovatel a básník, byl sám zřejmě nadán jistými paranormálními schopnostmi. V Poeových dílech se často prolíná svět mystiky a fantazie se
Edgar Allan Poe
skutečností. Avšak hranice mezi oběma světy je tam mnohdy téměř nezřetelná. Provázely stejné mystické prožitky i tohoto zvláštního muže, který měl sklon ke konzumaci omamných látek? Vždyť sám Poe se zmiňoval o tom, že měl zažít stav takzvané bilokace, kdy se prý setkal se svým astrálním dvojníkem! Předešlý zážitek bychom sice mohli odsoudit do říše halucinací nebo rozjitřené mysli nadaného umělce, rozhodně ne však ten další, který je popsán v Poeově drsném románu Příběhy Arthura Gordona Pyma. Zmíněný fiktivní hororový příběh, pocházející z roku 1838, vypráví o skupině čtyř námořníků, zachráněných po potopení lodi na záchranném člunu. Po hladových týdnech prožitých na vlnách oceánu, kdy nepřichází žádná záchrana, se muži rozhodnou pomocí sirek losovat, koho ze své skupiny snědí. Jak vše dopadlo? Nejkratší zápalku si v příběhu vytáhl plavčík Richard Parker, který se obětoval jako nezvyklá potrava pro své kamarády. Člun se třemi vynucenými kanibaly nakonec v románu šťastně dorazil ke břehům. Jaký je šokující výsledek této knihy? Příběh totiž neměl zůstat jenom na papíře!
Spatřil vizi budoucnosti?
O několik let později po prvním vydání Příběhů A. Gordona Pyma se vskutku čtyři britští námořníci ocitli opuštění na člunu uprostřed širého moře. Také oni – bez zásob pitné vody a s nedostatkem potravy, nakonec losovali, kdo z nich se stane jejich kanibalským obědem. Stejně jako v románu mořští vlci tahali sirky, a – opět stejně jako v knize si nejkratší zápalku vytáhl námořník se jménem Richard Parker, který byl poté zabit a snězen! Končí tím neuvěřitelný sled tragických shod? Nikoliv – soud se se třemi britskými kanibaly proběhl ve Velké Británii v roce 1848, tedy přesně deset let po prvním vydání Poeova románu! Mohli se snad zvrhlí kanibalové inspirovat tímto hororovým příběhem? I pokud bychom tuto málo pravděpodobnou skutečnost připustili, nesmíme zapomínat na fakt, že většina prostých námořníků té doby neuměla číst ani psát a má jiné starosti než mluvit o literatuře, nemluvě o neuvěřitelné shodě jmen fiktivní a skutečné oběti, jenže snad ani nešla naplánovat. Nahlédl tedy snad Poe nějakým způsobem do budoucnosti, nebo snad nezvratného osudu Richarda Parkera?
Pokud se vám tato hypotéza zdá jako vystřižená z jeho fantastických románů, nezapomínejte na další podobné události. Velmi známým je příběh spisovatele Morgana Robertsona, který ve svém románu Marnost (Futility) popsal první plavbu fiktivního a velmi luxusního parníku s názvem Titan na oceánu. Ale jde opravdu o fiktivní příběh? Vždyť Robertson se v knize, vydané poprvé roku 1898 totiž téměř přesně popsal potopení Titaniku, k němuž však došlo až o 14 let později! Lze tedy za určitých okolností spatřit naši budoucnost? Neuvěřitelné je, že s knihou se částečně shoduje jak názve lodi, tak i trasa plavby reálného Titaniku! Stejně tak sedí i přibližný výtlak obou lodí, stejně jako měsíc jejich potopení – duben, obrovský počet obětí během námořní tragédie, i další podrobnosti! Vytušil snad Robertson, stejně jako přes 50 pasažérů, kteří na poslední chvíli odmítli na Titaniku vyplout, jeho nešťastný osud? Zřejmě ano, vždyť podobně šokujících tušení budoucnosti a podivuhodných shod mezi událostmi nalezneme v dějinách bezpočet!
Francouzovy šťastné múzy
Ale uveďme si i jeden šťastnější příběh, který též může dokazovat jistou předurčenost událostí, a snad částečně i našeho života. Dnes téměř zapomenutý francouzský malíř Quido Persigni, žijící ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století v Paříži, měl štěstí doslova ve všem, na co sáhl. Tedy zcela ve všem ne, ale minimálně v tom, co souviselo s odhadem budoucnosti. Někdejší francouzský makléř Auguste Blanc popsal v knize Vzpomínky na zlaté časy, velmi zvláštní schopnosti tohoto muže. Přestože Quido neměl žádné znalosti ohledně akciových trhů nebo ekonomie, v letech 1900 až 1914 přicházel každodenně na pařížskou burzu, aby vždy správně investoval do riskantních akcií. I když vůbec nerozuměl souvislostem, byl vždy úspěšnější než všichni školení makléři a na burze vydělal milióny franků!. Stejně neuvěřitelně se mu dařilo i v hazardu, kde prý téměř vždy dokázal odhadnout, jaká karta bude vzápětí vytažena. Mohl při hře používat pouze rafinované a nekalé triky?
Avšak stejně tak umělec své kamarády překvapoval, když se s nimi úspěšně sázel, kdo vzápětí vejde do dveří hostince a co řekne, nebo co se v následující vteřině stane. Téměř nikdy se prý nespletl! Jak svých schopností dosahoval? Podle jeho přátel byl „zázračný“ Francouz vždy myšlenkami nepřítomen – jakoby v budoucnosti, a navíc hovořil o tom, že mu je našeptávají „múzy“. Měl tedy šťastný Quido jisté jasnovidecké schopnosti? Zřejmě ano. Každopádně pokud se některé souvislosti budoucích událostí občas projevují již v naší přítomnosti, znamená to, že náš život, či osudy jiných, jsou již do jisté míry předem určen?
Zdánlivě zázračná schopnost některých osob, umožňující nahlížet do budoucích dějů, stejně jako zvláštní souhry událostí, mohou také naznačovat existenci jakési synchronnosti času a prostoru, kterou si většinou neuvědomujeme. Vždyť i slavný psycholog Carl Gustav Jung předpokládal jakousi neznámou souvislost, u sobě podobných událostí! Mají nás tyto synchronnosti varovat před budoucností?
Možná že jediné máchnutí motýlích křídel, dokáže vskutku změnit celý svět, jak tvrdí někteří vědci! Anebo jde o máchnutí toho, čemu jedni říkají Bůh, další vyšší inteligence, jiní vesmírná síla, a ještě jiní nezvratný osud?
text: Petr Koutský, foto: Shutterstock, wikipedia – Cecil Stoughton, White House, Studio Giuseppe e Luigi Vianelli, Edwin H. Manchester
čerpáno z vydání Záhad života 5/2015
Štítky: mystéria, osud, různé, z časopisu, záhada, ze starších čísel
Sdílet na Facebooku
