Po stopách mušketýra

Světové záhady / 4. 3. 2020

Projíždím Gaskoňskem, krajem d‘ Artagnana. Je to putování prostorem a časem. Pevnosti kontrastují s obilnými lány, jejich zeleň s ostrou šedí pyrenejských hor. Po strastiplném jízdě zastavuji na mírném svahu a vypálím na pocházející madame: „Hledám Lupiac, hledám d‘ Artagnana. „Jedete správně, napřed do vesnice a potom doprava.“ 

Jsem konečně v Lupiacu a začínám se rozhlížet. Ten, koho hledám, tady přece musel zanechat nějaké stopy. Na náměstí vidím starou studnu, která by mohla pocházet z doby před 350 lety. Letmý pohled stačí, že je nefunkční. Brzy mi dochází, že budu potřebovat nějakou nápovědu od místních. Od nich zjišťuji, že jsem přejel. Na správnou cestu mě uvádí řidič autobusu, který sváží školní děti. „Odbočte, kde to nečekáte, mezi dvěma stromy.“ Měl pravdu. Spatřuji na vlastní oči zámek Castelmore perfektně schovaný mezi zelení.

Kdo byl d‘ Artagnan?

Odtud vyrazil d‘ Artagnan na svojí čtyřnohé herce za dobrodružstvím do Paříže. Na cestu, na které se podle románu setkal s lady Winterovou. Na cestu, která ho přivedla k šermířskému boji s třemi mušketýry, k dobrodružství cesty do Anglie a k válečným šarvátkám. Byl d‘ Artagnan tak chudý jak se o něm všeobecně soudí? Možná víte, že vlastním jménem se jmenoval Charles de Batz de Castelmore. Jeho otec nepatřil k vysoké šlechtě a pravděpodobně měl v pár kilometrů vzdáleném Lupiacu obchod se suknem. Už tehdy zřejmě platilo, že když jsi chudý, tak se dobře ožeň, nebo se vydej za dobrodružstvím. U Batzů se stalo obojí. Matka pozdějšího mušketýra byla Francoise de Montesguion d‘ Artagnan, z rodu, který patřil ke staré francouzské šlechtě. 

Jak to bylo s mušketýrem doopravdy?

Není pochyb o to, že mladý Charles se kolem roku 1640 vydal za dobrodružstvím do Paříže. Byl totiž z osmi dětí a patřilo k místnímu „bontónu“, že si starší sourozenci hledali zaměstnání v Pikardii nebo v blízkém Roussillonu. Ti odvážnější sem pustili až do Paříže. K těm patřil i Charles. V roce 1641 už je přijat u královských mušketýrů. Zda to bylo právě tak, jak nám podává kniha Alexandra Dumase, o tom se jeho životopis nezmiňuje. 

Vedl si zřejmě dobře. Když byl v roce 1646 monsieur Tréville, kapitán králových mušketýrů požádán de Mazarinem, ministerským předsedou, aby mu navrhl dva mušketýry, které by mohl přijmout do svých služeb, jmenoval d‘ Artagnana jako jednoho z nich.

Gaskoňec slouží oddaně a věrně, o několik let později doprovázel konvoj do Saint -Jean de Luz, kde se slavila svatba krále se španělskou infantkou. V letech 1672 -1673 bojuje v Holandsku a u města Maastricht končí jeho skutečný život. Jeho jméno se však stalo nesmrtelné právě proto, že na něj nezapomněl Alexander Dumas ve „Třech mušketýrech“.

Zastavuji se před mohutnou stavbou 

Není to v pravém slova smyslu vyšperkovaný zámek, jak jej známe z francouzských romantických filmů. Je spíše účelová stavba, která nese prvky zámecké stavby. Před ní je velkolepé prostranství. Dovedu si představit, že se sem kdysi sjížděla místní honorace. Vedle hospodářského stavení je park a možná tady byl krásný rybník. Dýchlo na mne staletí. Tady se zastavil čas. Dovedu si představit, jak by se tady lady Winterová pyšnila dětmi a proháněla se na koni po kraji, kdyby se jí bylo podařilo se sblížit s d‘ Artagnanem a neměla pošramocenou minulost.

Romantismus

Zámek Castelmore

Na místo toho upadám do reality. Trávu zde odklízí dva sekáči s motorovou sekačkou. „Je to Castelmore?“ ptám se pro jistotu. „Qui monsieur“, odpovídají oba svorně a jeden z nich dodává: „Patron není doma.“ „A to je nějaký příbuzný d‘ Artagnana?“ Ptám se, co kdyby náhodou. Muž se jen usmívá a dodává „To už dávno ne.“ Moje představa je zřejmě příliš naivní. Podlehl jsem romantismu.

Pokřtění d‘ Artagnana

Kaple v Lupiacu je stará téměř 400 let. Nechal ji postavit v roce 1605 strýc mušketýra. Pokouším se dostat dovnitř, ale je zavřeno. Za mnou se najednou objeví skoro rozezlený Francouz. V další konverzaci mi vysvětluje, že se v kostelích hodně krade a přidá jednu perličku: „Tam za těmi dveřmi byl slavný mušketýr pokřtěn…“       

 

Text a foto: Petr Vokáč


Štítky:





Mohlo by se vám líbit