Příběh porodní báby z tábora smrti „Osvětim“

Někdy je nemožné uvěřit tomu, jak lidé žili v táboře smrti zvaném „Osvětim“. Polka Stanisława Leszczyńska zde pracovala jako porodní bába.

Říci, co se tehdy stalo, se rozhodla až v roce 1965. Žena mlčela 20 let. Mnoho žen skončilo v táboře, když byly těhotné. Stanislava pracovala ve třech blocích a vykonávala funkci porodní báby. Lůžka byla stlučena z desek. Měly obrovské mezery. Uvnitř těchto bloků byly na obou stranách třídílné palandy se špinavými slaměnými matracemi. Na jedné takové „posteli“ musely spát 3–4 ženy. Lůžka byla tvrdá a nepohodlná, protože sláma se nakonec proměnila v prach. Museli položit nemocné ženy na prkna s větvičkami, které dřely tělo až na kost.

Jen trochu aspirinu

Stanislava řekla, že v těchto třech blocích byla strašná zima, stejně jako v každých jiných. V kamnech se topilo velmi zřídka. Sama porodní bába šla pro vodu. Přinesla jeden kbelík za 20 minut. Za takových okolností bylo udržet zdraví žen nesmírně obtížné. Nebyla tam žádná antiseptika ani obvazy. Stanislava byla zpočátku jedinou osobou, zodpovědnou za život žen. Takže pokud se musela ručně oddělit placentu během porodu, udělala to sama, protože tady prostě nebyl žádný lékař.

Brzy dorazila pomoc dalších porodních bab – lékařky Ireny Konechnové a Ireny Białuwnové, které byly také vězenkyně „Osvětimi“. Białuwna zachránila Stanisławovou před smrtí, když onemocněla tyfusovou horečkou. V táboře měl doktor k dispozici jen pár balíčků aspirinu.

Ani jedna smrt…

Za celou dobu pobytu v táboře Stanislava porodila více než 3 000 dětí. Navzdory krysám, červům, nečistotám, infekcím, nedostatku vody, během porodu nedošlo k jediné (!) smrti matky nebo novorozence. Lékař, který si tyto statistiky vyžádal, slovům ženy moc nevěřil a řekl, že ani na moderně vybavených německých klinikách takový úspěch neexistuje.

Novorozence topili v sudu

Až do května 1943 místní zdravotní sestry všechny novorozence z Osvětimi utopily v sudu. Jedna taková sestra z tábora skončila odsouzená za záměrné usmrcení dětí. Těla zavražděných dětí se odhazovala a matky, které právě porodily, sledovaly, jak jejich děti trhají krysy. Do května 1943 zde utopili asi 1 500 dětí, několik set dětí bylo posláno do města Naklo za účelem denacionalizace, asi 1000 zemřelo hladem, chladem a nedostatkem hygieny.

Děti, které unikly smrti, však postupně vyhladověly k smrti. Kůže se jim ztenčila, skrze ní byly viditelné šlachy a cévy. Ruské děti žily nejdéle, a bylo jich tu víc, než jiných. V lednu 1945 byla Leszczyńska a další vězni tábora osvobozeni sovětskými vojsky. Stanislava ve své specializaci pokračovala až do roku 1957, a této službě věnovala 35 let svého života. Statečná žena zemřela v roce 1974. Nikdy nezapomeňte na hrůzy fašismu, a nedopusťte, aby byly jakkoli omlouvány nebo zamlčovány!

autor: – skm –
foto: Pixabay