Slavný Král Slunce Ludvík XIV. (1643 – 1715) učinil z Francie nejsilnější zemi v Evropě. Přepychový dvůr zastínil všechny paláce na světě. Armáda na bojištích neustále vítězila. Vše vzkvétalo, rostlo a rozvíjelo se. Skutečně nejslunnější a nejjasnější století pro tuto zemi. Bohužel pro samotného panovníka vše tak bez mráčku nebylo.
Nebezpečné léčení
Dnes jsou všichni vědci přesvědčeni, že král měl železné zdraví, jinak by jednoduše nemohl vydržet léčbu, kterou podstoupil ve svých 47 letech. Ludvík XIV. se dožil 77 let, ale doktoři mu začali vážně ohrožovat zdraví už jako velmi mladému 15letému dauphinovi.
Ve své péči jej měli samozřejmě největší lékařské kapacity své doby. O postupech léčení zanechali podrobné poznámky, které v historii nemají obdoby. Idiotské postupy jsou popsány do nejmenších detailů, stejně tak úvahy a závěry, svědčící o zmatenosti a šarlatánství.
Nic nemůže být smutnější, než tato lékařská památka. Zároveň není nic zábavnějšího, tvrdí lékařští historici.
Je libo nežvýkat?
Na Sorbonně se lékaři drželi zakořeněných dogmat, pocházejících z temných staletí od některých učedníků Paracelsa, podle kterých jsou ,,lidská ústa jako největší ze všech otvorů v lidském těle širokou bránou pro nejmenší červy, kterými se šíří infekce po celém těle a především se usazuje na zubech. Ta se množí a mění ústa na páchnoucí kloaku.“
Věřilo se tedy, že nebezpečná ohniska nemocí lze zlikvidovat odstraněním chrupu. A tak doktor Antoine Daquin rozhodl, že králi se musí vytrhnout všechny zuby, dokud jsou zdravé. Francouzský panovník, velký milovník jídla, zoufale protestoval. Marně. Doktor byl lstivý. Dovedně zahrál na známé ambice naivního panovníka a přesvědčil ho, že to bude pokrokové a prestižní řešení. Pompézní Ludvík XIV. odpověděl: ,,Kvůli prestiži jsem připraven i zemřít!“. Kupodivu se tak nestalo.
Akademičtí lékaři byli přesvědčeni o tom, že nemoc je trestem za hřích, a úleva od bolesti je ďábelství. Doktor Daca mu tedy bez anestezie vyrval spolu s předními zuby i kousek patra, a při trhání spodních zubů mu zlomil čelist! Poté s gustem napsal, jak ještě čtrnáctkrát spálil královo patro rozžhavenou ocelovou tyčkou a vypálil tak infekci. Díra mezi nosem a ústním dutinou, která vznikla při tomto zákroku, se nikdy nezacelila.
Od té doby musel vznešený král jíst s nakloněnou hlavou dozadu. Při pití vína se narovnal, a nápoj vytekl skrz otvor v patře přes nos. V díře mu někdy uvízlo i jídlo, které muselo být po týdnu vybráno skrz nosní dírky. Z úst mu díky hnijícím zbytkům potravy odpudivě zapáchalo.
Bon appétit
Král byl od té doby nucen polykat jídlo bez žvýkání. To vysvětluje mnoho rysů i dnešní francouzské kuchyně – různé kaše a pyré, paštiky, mleté maso a tak dále. Národ se radoval z Ludvíkova apetitu, bylo to považováno za milost osudu a dobré znamení. Bohužel ke své smůle, králi se podařilo sníst obrovskou tasemnici.
Díky tomu se začal panovník přejídat. Princezna Palatinská vypověděla, že na králově večeři snědl čtyři misky různých polévek, celého bažanta a tetřeva, několik salátových pokrmů, obrovský kus jehněčího masa, dva velké kusy šunky, krabičku sušenek a jako dezert hodně ovoce a sladkostí. Král ani s tasemnicí nebyl schopen takové množství jídla trávit. Průjmy a zvracení bylo na denním pořádku.
Ludvíkovi byl proto předepsán jeden klystýr za druhým. Přibližně tři sta ročně, tedy téměř denně. Král ve své důstojnosti nemohl spěchat na záchod, když se ohlásila potřeba, a často nedošel včas. Každý kdo měl funkční čich věděl, co se stalo.
Problém s pozadím
Ludvík XIV. trpěl paraproktitidou. Je to akutní, purulentní zánět buněčné tkáně pararektální zóny, která prochází do chronické formy, pokud neexistuje žádná nebo neúčinná léčba. Jednoduše řečeno, v prostoru blízko rektu, naplněný tukovou tkání, vzniká absces.
Král strávil vojenské tažení v roce 1685 na hřbetu koně, což samozřejmě nemoc ještě zhoršilo. K odstranění zánětu dali lékaři Ludvíkovi během půl roku dva tisíce klystýrů. Vznikla obrovská píštěl. Panovník nemohl ani sedět, ani chodit. Den ode dne byl nešťastnější. Nic nepomáhalo.
Soudní lékaři mu proto poradili, aby se odevzdal do rukou holiče – chirurga. Tak se tehdy jmenovalo toto povolání. Holič Charles Felix souhlasil s provedením operace u krále, ale vyžadoval čas a materiál pro vypracování techniky excise píštěle. V roce 1686 proběhla úspěšná operace. Poté již chirurgové nebyli považováni za obyčejné holiče, ale byli povýšeni do hodnosti lékařů. Operace byla pojmenována jako ,,královská“.
Operace holičem
Nemocní s píštělemi, většinou zločinci, byli odvezeni k Charlesovi. Po operacích, které většinou dopadly špatně, byli pod rouškou noci pohřbeni, zatímco celá Paříž spala. Po téměř stovce operací chirurg nabyl sebevědomí. Přesto před operací panovníka byl značně nervózní.
Ludvík ho povzbudil slovy: ,,Řež klidně, jako bych byl obyčejný člověk, rolník.“ Dva lékárníci drželi královy nohy, zatímco ministr války de Louvois držel Ludvíka, a s francouzskou živostí sděloval, co se děje mezi královskými půlkami.
Holič Charles zašrouboval monstrózní retraktor k oddělení okrajů chirurgického řezu do královské řiti a sondu do píštěle. Potom obrovskými nůžkami začal Ludvíkovi krájet maso. Král vydržel všechno. Následující den přijal Siamského velvyslance. O tři měsíce později brouzdal zimní zahradou. Po několika dalších týdnech už vesele skočil do sedla.
Panovník po svém zákroku udělil chirurgům privilegium nazývat se lékaři, a oddělit se tak od kadeřníků a holičů. Charles Felix dostal za svou práci spoustu peněz. Davy dvořanů se u něj začaly objednávat na stejnou operaci, která pro ně byla absolutně zbytečná, ale chtěli sympatizovat s králem.
Různí lékaři a doktoři opakovaně testovali vůli a nervy Ludvíka XIV., ale Král Slunce žil a zářil ještě mnoho let. Teprve v roce 1715, když přežil klystýry a mnoho dalších divokých mučení, zemřel na následky gangrény.
autor: -skm-
foto: 123rf.com, commons.wikimedia.org, pixabay.com
Štítky: absces, Francie, historie, král, léčení, Ludvík XIV., operace, panovník, Paříž
Sdílet na Facebooku
