Některé mýtické země jsou dodnes často připomínány. Jedním ze záhadných míst má být i země starých Řeků, Hyperborea. Kde se vlastně nacházela a co o ní víme?
Duchovní země Šambhala, bájná podzemní Agartha, světadíl Lemuria někde v Indickém oceánu, Avalon, jihoamerická země zlata El Dorado, a samozřejmě Atlantida, se neustále objevují v beletrii o vykradačích hrobek, hrdinských fantasy filmech, a v populárních dokumentech na kabelovkách. V seznamu nechybí ani Hyperborea, která se v Rusku těší obzvlášť velké oblibě. Nechybí ani bláznivé nápady, že Hyperborejci jsou předky Slovanů. Jak se ale stalo, že bájná země starých Řeků je dodnes tak často připomínána?
Je faktem, že legendární zatopený kontinent v Severním ledovém oceánu není tak známý jako Atlantida. Hyperborea v překladu ze starořečtiny znamená „za Boreem”, (Borea – severní vítr), tedy „za severním větrem”. Ve starých mýtech se popisuje dávná severní pevnina jako země blažených, Pravlast, odkud přišly různé národy. Indický epos Mahábhárata vzpomíná, že „na severu Mléčného moře (Severního ledového oceánu) je velký ostrov Švétadvita – Země (nebo Ostrov) blažených, kde je Centrum Světa, kolem kterého se otáčí Slunce, Luna i Hvězdy”. Sanskrtské „švéta” se časem přeměnilo (š na s) na slovanské slovo „svet” (rusky), „světlo”. Indové věřili, že jejich předkové přišli z krajů, kde noc trvala 100 dní. Dnes taková noc trvá na 77,4 stupni severní šířky – jihu Špicberků nebo na severu poloostrova Tajmyr.
Šťastná země Hyperborea
Centrem čili Pupkem světa je u Indů „zlatá hora Mera, královna hor”, nacházející se právě na Severním pólu. Staří Řekové také nazývali Hyperboreu Šťastnou zemí, kde pokračuje Zlatý věk. A také připisovali hyperborejský původ zakladatelům chrámu v Delfách – Abaris a Aristea. A římský historik Plinius Starší (29–79 n.l.) píše o Hyperborejcích jako o reálném národě: „Slunce tam svítí celý půlrok. Tato země má příjemné podnebí a chráněna před chladnými větry. Nejsou tam sváry ani nemoci. Smrt tam přichází od přesycení životem…“
Ale Hyperborejci nemohli být reálným národem v době starých Řeků a Římanů. V tu dobu byl sever už dávno sevřen ledem. Ale klima na severu nebylo vždy takové. Ještě před 4 000 lety bylo na severu Skotska podnebí podobné dnešnímu Středomoří. Proto legendy o zaslíbené zemi na severu nemusí být mylné. Nyní jsou na severu Euroasijského kontinentu Špicberky, Severní země, Země Franze Josefa a Novisibiřské ostrovy. Holandský kartograf Gerhard Mercator (1512–1594) zde ale vyznačil pevninu – takovou, jaká zde byla „před potopou”. Hyperboreu vymaloval jako kruhový kontinent, rozdělený čtyřmi řekami nebo průlivy a centrální horou Merou přímo na severním pólu.
První pověsti o tom, že za severním břehem Evropy by mohly být uchovány stopy staré arktické civilizace, vznikly na počátku 20. století. Okultista a mystik Alexandr Barčenko se v srpnu 1922 s pěti dalšími badateli vydal zkoumat hloubky poloostrova Kola. Po expedici uveřejnily noviny Rudá hvězda rozhovor s Barčenkem, kde sdělil, že našel ruiny chrámů, starších než egyptské pyramidy. Prověřit tyto informace se vydal hned následující rok jistý Arnold Kolbanovskij. Zopakoval celou jeho cestu a zjistil, že ruiny jsou jen kameny zvětralé větrem a dešti.
Informace vzaté z neznáma
Čtyři řeky nebo průlivy Hyperborey směřovaly na 4 místa – první míří ke Grónsku, do oblasti Baffinova moře a Davisova průlivu. Řeka, jdoucí na východ, se kryjí s řekami, vlévající se do fjordů Krále Kristiana X., a další vede do Lincolnova zálivu. Na současných mapách ale vidíme koryta sibiřských řek vedoucí do oceánu až na vzdálenost 1 000 km od břehů. Gerhard Mercator srovnal několik starých a soudobých map, a ve výsledku některé detaily reliéfu byly prokresleny dvojitě s posunem 15 stupňů vůči sobě. Kde vzal takové informace? Je možné se domnívat, že Mercator čerpal z jakýchsi starých zdrojů. Například, na mapě je zobrazen průliv mezi Amerikou a Asií, který byl objeven až expedicí cestovatele Beringa v roce 1728.
Ruský badatel Valerij Uvarov (1953) upozornil na to, že starověké stavby a chrámy se odchylují od dnešního geografického severu. Ale to není chyba – kněží a zasvěcenci dbali na to, aby chrámy byly orientovány tak, aby ukazovaly na dávnou pravlast než nynější severní pól. Např. Cesta Mrtvých, podél které je postaveno aztécké město Teotihuacan, je odchýlena 15 stupňů k východu, stejně jsou odchýleny i čínské stavby. Pokud se tyto směry prodlouží, střetnou se v jediném bodě – v Grónsku. Grónsko by tedy mělo být tou částí Hyperboreje, která se nepotopila. Ostatně Grœnland – tato Zelená země, již dávno není zelená, ale sevřená ledem.
Co ale posunulo severní pól od hory Mery?
Staré legendy mnoha národů hovoří o katastrofě globálního rozsahu. Rozdíl je pouze v popisu. U jedněch je to světová potopa, u druhých – celosvětový požár. A co když jde o jednu a tutéž událost? Tedy – pád meteoritu, který by posunul osu rotace Země o 15 stupňů? Ti, kteří žili blíže k epicentru, zažili katastrofální déšť meteoritů, gigantický požár, ti ostatní popisují obrovské vlny a masy vod rozlévající se po souši.
„Pršel ohnivý déšť, země se pokryla popelem, kameny a stromy se uchýlily k zemi. Kameny a stromy se rozpadly… Z nebe se snesl veliký Had… a na zemi spadla jeho kůže a kousky jeho kostí… Tehdy se přihnaly strašlivé vlny. Nebe společně s Velkým Hadem spadlo na zemi a zatopilo ji …” píše se v mayské knize Chilama Balama.
Čínské letopisy vypráví o neobyčejném úkazu – Slunce nezapadlo několik dní a světové strany si vyměnily místa. V traktátu Chuajnanči je to popsáno takto: „Nebeská klenba se rozlomila, zemské závěsy se přervaly. Nebe se naklonilo na severozápad. Slunce a hvězdy se posunuly. Země na jihovýchodě se ukázala nedobrou, a tak voda i jíl se vrhly tam …” Staroegyptský papyrus uchoval zprávu o tom, že v dávnověku se roční období změnila – „zima přišla v létě, měsíce následovaly v obráceném pořadí, hodiny se pomátly…” Úder asteroidu byl pod úhlem k rovině rotace Země. Severní pól se odklonil o 20 stupňů od původního sklonu zemské osy, který byl dříve asi 9 stupňů. S postupem doby vlivem setrvačných sil se úhel sklonu pomalu ustálil na dnešních 23,5 stupně.
Zfilmování a zdokumentování
Tato katastrofa se odehrála asi před 12,5 tisíci lety. Na to upozorňují cykly starých kalendářů, jejichž výchozí body se setkávají asi v 10500 lety př. n.l. Myšlenka tajemné „severní země” je stále živá, i když ne tak populární jako Atlantida. Není tedy divu, že se stala i předmětem politických kalkulací. Společnost Thule, která se objevila v roce 1918 v Německu, se pomocí okultních metod pokoušela prokázat, že bájná země ledu Thule a Hyperborea jsou stejné místo, a že tedy Germáni nepocházejí od Pithecanthropů, ale přímo ze starých Řeků. Idea o krásné, kvetoucí zemi na dalekém severu inspirovala básníky i spisovatele.
Vladimír A. Obručev (1863–1956) napsal v roce 1926 román „Sannikovova země” o tajemném ostrově v Arktidě, plném tepla a bujné vegetace. Kniha byla zfilmována v roce 1973. Podobné téma uvedl v knize „Údolí sedmi trav”, Leonid D. Platov (1906–1979) v roce 1962, tak se Hyperborea dočkala i určité popularity.
autor: – skm –
foto: Pixabay, commons.wikimedia.org
Štítky: 18. století, bájné město, Hyperborea, legenda, Řekové, stará země, ztracený svět
Sdílet na Facebooku
