Jen několik dní po Velikonocích se ujímá vlády znamení Býka. Začíná se prosazovat život, který se rozvíjí a šíří, a s touto dobou se pojí i zvyky a tradice. Také přibývá dne, jenž v polovině května trvá již 15 hodin.
Se znamením Býka přichází zvyky a mnoho jarních svátků. Některé slavíme dodnes, avšak na jiné se už zapomnělo. Své jarní svátky slavili již Germáni. Teprve v roce 1484 tyto oslavy katolická církev prohlásila za čarodějnický sabat. Zajímavá je v tomto případě etymologie německého označení čarodějnice „die Hexe”. Toto slovo se totiž odvozuje od staroněmeckého výrazu „Hagazussa”, což znamená „sídlící či sedící na haluzi”. To bylo pravděpodobně označení pro starogermánské kněžky, jež pečovaly o posvátné háje. Během noci Valpurgy se čistily a zdobily prameny. Kdo se 1. května před rozedněním proběhl rosou, byl celý rok zdráv.
Keltské zvyky
Keltové v tuto dobu slavili svátek Beltine, kdy se konalo mnoho očistných obřadů a pálily se ohně, které měly zbavit všeho nečistého. Jelikož měly v tuto noc vylézat nečisté síly, bránili se lidé proti uhranutí. Například kropili stavení svěcenou vodou, před vrata i na dvůr zapichovali pruty s trním, aby se čarodějnice poranily, pokusí-li se vniknout do jejich obydlí, nebo chrastili řetězy, stříleli z pušek a práskali bičem kvůli zahnání čarodějnic. Pro některé jedince byly ochranou i snítky šeříku.
Ve středověku pak druhý den ráno vozili čarodějnici po ulicích měst na vozech pokrytých květy jako Májovou paní. Smísily se tak dvě tradice – vyhánění zlých bytostí a přivádění bohyně růstu do vsi. Také se věřilo, že právě v tuto noc může žena nejlépe otěhotnět. Děti počaté tuto noc měly být celý život zdravé a šťastné. V Athénách na jaře zase slavili velké Dionýsie, což byl bůh plodnosti a u Římanů mu původně odpovídal bůh Mars, který ve svých počátcích nebyl vůbec bohem války.
Rakousko a slovanské země
Velice zajímavý je zvyk, jenž je v Rakousku zachován dodnes. Lidé sypou takzvanou „cestičku lásky”. Úzké bíle proužky vápna nebo písku vedou od jednoho stavení ke druhému a na prvního máje zrána se tak celá ves dozvídá, kdo s kým chodí. Cestičky občas směřují i k zadaným, a tak prozradí nevěru.
V českých zemích se 24. dubna slaví rovněž svátek svatého Jiří drakobijce. Tato doba připadá na období, kterému na opačném konci zvěrokruhu odpovídá znamení Štíra, tedy Draka. Také archanděl Michael, jenž váží duše, je nazýván drakobijcem. I jeho svátek se původně slavil na jaře (8. května), ale byl přesunut na 29. září.
Ve slovanských zemích byl den svatého Jiří pokládán za vlastní začátek jara. V té době vodila církevní procesí okolo vsi „zeleného Jiří” a probouzela tak trávu k růstu. V tento den se kdysi nesmělo šlapat po zemi, tedy na pole a zahrady, aby se půda mohla probudit a lidská noha ji „nezabila”. Neoralo se, ani žádné zemědělské práce či práce na zahradě a v sadě nebyly tou dobou povoleny. V Čechách se zpívalo „Svatý Jiří volá, země se otevírá, aby tráva rostla, tráva zelená”. Na den sv. Jiří se pak také mají mimo otevírat také poklady.
autor: Petr Matura
foto: commons.wikimedie.org
pixabay.com (27707,Kapa65)
Štítky: historie, jarní svátky, jaro, minulost, tradice, Velikonoce, zvyky
Sdílet na Facebooku
