Že bylo Ferdinandovo auto prokleté? Bylo to jinak!

ARCHIV / 19. 4. 2019

Na slovíčko se spisovatelem Tomášem Dosoudilem 

ZŽ: Pane Tomáši, vím o vás, že jste co se týče zdrojů, ze kterých vycházíte, nesmírně pečlivý. Prozradíte mi, zda jste při psaní vašich knih objevil nějaké vyložené nesmysly, které mezi laiky kolují? 

Pokud máte na mysli historky, které si už nejen v různých knihách o tajemnu začaly žít svým vlastním životem, pak musím určitě zmínit příběh o prokletém autě, v němž byl v roce 1914 v Sarajevu zastřelen rakouský arcivévoda František Ferdinand dEste a jeho manželka, a který uváděl R. Lazarus ve své knížce Za hranicí reality (české vydání 1997). 

zdroj: wikipedia

Gräf und Stift Double Phaeton z roku 1910, v němž byl František Ferdinand v Sarajevu zavražděn
autor: Andrzej Barabasz (Chepry)

Jisté je, že auto v době atentátu patřilo hraběti Harrachovi a v osudný okamžik seděl za volantem český řidič Leopold Lojka z Třebíče. (Ten byl až do konce svých dnů přesvědčen, že kdyby v osudný den za volantem jednal jinak, mohl zabránit smrti arcivévody a tedy i vzniku první světové války, pozn. red.) Autor opravdu půvabné smyšlenky, kterou pak mnozí milovníci záhad nadšeně shltli i s navijákem, se údajně začal podrobně zabývat dalším osudem vozu, v němž se tragédie odehrála. Uvedl, že se jednalo o Mercedes Benz, a že toto auto bylo prokleté. Později prý totiž ještě „zabilo“ více než dvacet (!) svých dalších, postupně se střídajících majitelů či pasažérů. Přicházeli v tomto voze prostě o život za velmi zvláštních a podezřelých okolností.

Něco tu ale nehrálo!

Ze své nedávné návštěvy Vojenského historického muzea ve vídeňském Arsenalu jsem si dobře pamatoval, že auto, v němž onen rakouský šlechtický pár zahynul, zde bylo vystaveno jako exponát. Mělo dozadu sklopenou plátěnou střechu a na jeho boku, snad na dveřích, byl dobře patrný průstřel, nejméně jeden. Na sedadlech otevřeného vozu byly vedle sebe vyloženy uniforma následníka trůnu a šaty jeho manželky, obojí s rozsáhlými hnědými skvrnami od krve. Celý exponát působil prostě, ale velmi důstojně. Zároveň však bylo šokující, pokud se člověk zamyslel nad tím, co vše se za tímto jednoduchým uspořádáním několika věcí vlastně skrývá. Nejen velká lidská tragédie, ale zejména obrovská symbolika zániku Rakouska-Uherska (čím jsem starší, tím větší nostalgii k němu pociťuji), vzniku strašlivé první světové války, a vlastně celého následného dějinného vývoje. Nezdálo se ovšem, že by jinak vůz jakkoli utrpěl pozdějšími chmurnými příhodami, jak je líčil Lazarus. A proč žádný z pozdějších majitelů nenechal vyměnit ten prostřelený plech? Nebo se snad vídeňské muzeum snížilo k tomu, že zde vystavuje jakousi atrapu s naaranžovanými stopami atentátu, zatímco původní prokletý vůz nakonec zmizel bůhví kde? 

ZŽ: Jak to tedy je?

Napínavé, že? Ale já jsem také tentokrát prozaicky sáhl k již osvědčenému emailovému dotazu, který jsem zaslal na kontaktní adresu muzea. K mému překvapení mi již druhý den odpověděl sám jeho ředitel. Hleděl jsem na text, jehož smysl jsem po předchozí zkušenosti již tak trochu očekával. Doslova v něm stálo: Vážený pane, historka z Lazarusovy knihy je nesmysl. Dovoluji si Vám k tomuto exponátu zaslat příslušný popis z našeho katalogu. A také zde bylo zcela jasně uvedeno: „Sarajevský automobil“ – osobní vůz značky Gräf & Stift, rok výroby 1910, čtyřválec, 28/32 PS, vlevo od čelního sklad malá standarta arcivévody. Po atentátu byl automobil uložen v Sarajevu. Jeho vlastník, František hrabě Harrach, jej věnoval císaři Františku Josefovi, který zařídil předání vozu c. a k. Vojenskému muzeu. V letech 1914 až 1944 byl vůz vystaven v polní hale muzea. Ke konci druhé světové války zde byl automobil poškozen, od roku 1957 se nachází ve svém dnešním výstavním prostoru. Dalšího komentáře k těmto poznatkům i k úrovni autorů, žijících z publikací tohoto druhu, snad už není třeba…

ZŽ: Věříte, že člověk má duši a že život smrtí nekončí?

Lehčí otázka by neškodila, ale budiž (smích). Omlouvám se, ale pak nezbývá, než vzít to trochu zeširoka: Nejsem nijak silně věřící (mám na mysli křesťanskou víru), ale spíše stále hledající, zkoumající až tápající. Což mimochodem je pro otázku víry asi ten nejproblematičtější možný postoj. Domnívám se ale, že bez ohledu na úroveň víry kohokoli z nás, nám současný život čím dál naléhavěji ukazuje smysl a užitečnost původních křesťanských zásad lidského soužití. Myslím, že to začíná být všeobecně zřejmé, ať už si o samotném náboženství nebo církvi myslíme cokoli. Tyto zásady jsou jedním z pilířů naší zdejší civilizace a rozhodně je potřebné přemýšlet o nich, ctít je a chránit, v krajním případě možná dokonce bránit. 

ZŽ: Vraťme se k duši… Věříte na její nesmrtelnost?

Ano, na jedné straně lze chápat duši jako jakýsi prostředek (možná dokonce berličku) k nesmrtelnosti. Na straně druhé dovoluje pojem duše jaksi bezbřehé, a dovolil bych si přímo říci, nekřesťanské nakládání s nesmrtelností, módně spojované s nejrůznějšími projevy inkarnací, reinkarnací, cestování a přesouvání duší, ale také třeba s různými podezřelými posmrtnými osobními aktivitami zemřelého. To mne nijak neoslovuje. Ale zajímá mne právě to křesťanské, novozákonní pojetí nesmrtelnosti. A jak se kupodivu zdá, to se bez pojmu duše celkem obejde. I když se samozřejmě tento pojem v textu Nového zákona vícekrát objevuje.

Mám ale na mysli například některé pasáže z prvního Pavlova listu Tesalonickým. Odtud je zřejmé, že kdo uvěřil v Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání, bude jako zemřelý spolu s ním opět přiveden k životu. Otázka je, kdy. Mělo by se tak stát při druhém Kristově příchodu na zem, při soudném dni. Pavel ovšem věřil, že se tak stane ještě za jeho života. Je to zřejmé z pasáže, kterou si dovolím ocitovat (1Tes4, 15-17): Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky. Vedle toho Apokalypsa (Zjevení Janovo) líčí tuto situaci tak, velmi zjednodušeně řečeno, že náš svět bude zničen, ale vzkříšení lidé budou uvedeni, sami v jakési nové, zušlechtěné podobě, do jiného, nového, dokonalého světa, který se bude vyznačovat Boží blízkostí a absencí veškerého strádání. Ovšem pozor, netýká se (Zj. 21, 8): … bázlivých, nevěrných, ohavných, vrahů, smilníků, čarodějů a modlářů… Ti všichni prý skončí v sirném ohnivém jezeře. „Technické detaily“, které jsou u všech těchto líčení v bibli uváděny, předčí jakýkoli dnešní katastrofický film. Není to senzace? Ale ne, rozhodně to nechci zlehčovat. …

Takže, abych konečně odpověděl na vaši otázku: Nesmrtelnost je určitě krásný sen. Ale, jak víme ze života, příliš věřit snům nelze … Ale když už, nejbližší je mi onen právě zmíněný „novozákonní model nesmrtelnosti“. A ten, jak se zdá, se bez explicitně vyjádřeného pojmu duše celkem obejde. Takže ani já dost dobře nevím, co si s tímto pojmem počít… Chápu jej především jako synonymum pro lidskou psychiku. Pokud jsem tím vás nebo čtenáře zklamal, omlouvám se…

ZŽ: Jaký další omyl a historickou smyšlenku se vám již podařilo vyvrátit, nebo alespoň zpochybnit?

Tak ještě alespoň jeden případ, na jehož přinejmenším zpochybnění, domnívám se, stačí „pouhý“ zdravý lidský rozum: Dvojice českých badatelů publikovala v jednom záhadologickém časopise v roce 1997 hypotézu o periodickém vlivu slunečních cyklů, případně pohybů dalších, zejména velkých planet, na sociálně-politickou stabilitu lidské společnosti v průběhu historie. Vliv na lidstvo se měl realizovat prostřednictvím více méně pravidelných klimatických změn, které měly být vyvolávány právě výše uvedenými periodickými astrofyzikálními jevy. Tyto změny byly prezentovány jako v podstatě pravidelné střídání teplých a chladných období v cyklech trvajících vždy několik desítek let. No, dejme tomu, oprávněnost této úvahy nedokážu posoudit. Přitom teplé periody byly interpretovány jako období evropské společenské stability a rozvoje, zatímco studené jako období nestability, dokonce chaosu, tedy tuhých zim, neúrody, hladomorů, morových a podobných epidemií, povodní. No opět, s trochu přivřenýma očima, dejme tomu. 

Zjevně problematické mi však už připadalo jakési mechanické vztažení tohoto klimaticko-historického principu na ten vůbec nejhorší možný projev společenského neklidu, totiž na válku. V této souvislosti byly pro Evropu zmiňovány zejména války husitské, třicetiletá válka, z pozdějšího období války napoleonské. Mysleli však autoři opravdu vážně, že ve světě (jejich výklad, ač ilustrovaný zejména na Evropě, měl zřejmé globální ambice) lze nalézt nějaká delší pravidelná období bez válek? Všichni víme, že lidstvo válčí prakticky pořád. Že se nás to (naštěstí) zrovna netýká, že o jakýchsi vzdálených lokálních válkách téměř ani nevíme nebo nechceme vědět, přece neznamená, že neexistují! 

Ovšem příslovečnou korunu pak celému dílu dodala tabulka, v níž byla lidská historie (počínaje 12. stoletím) rozčleněna pomocí letopočtů na období stability a chaosu. Samozřejmě mě nejvíce zajímalo relativně nedávné období, které bylo pro celé lidstvo dosud nejhorší, tedy první polovina 20. století se dvěma světovými válkami, v nichž celkem padlo více než 50 milionů vojáků, o dalších ztrátách nemluvě, jakož ani třeba o holocaustu, o ruské revoluci v roce 1917 nebo o několika dalších evropských lokálních válkách v tomto období. Ano, zmíněná tabulka se i tímto obdobím zabývala a charakterizovala je periodou let 1906 až 1956. Ta ale, světe div se, byla označena jako období stability!

Děkujeme za rozhovor. 

text: red., foto: wikipedia, Gräf und Stift Double Phaeton z roku 1910, v němž byl František Ferdinand v Sarajevu zavražděn, Andrzej Barabasz (Chepry)Vlastní dílo


Štítky: , , , , , , , ,





Mohlo by se vám líbit