Paranormální jevy: Malíř uvězněný ve svém obraze

Zvláštní tajemné příhody, při nichž je člověk přesvědčen, že se právě setkal tváří v tvář s paranormálním jevem, nejsou ani v moderním 21. století ojedinělé. Mnozí naši čtenáři už zřejmě nějakou takovou osobní zkušenost mají a možná potvrdí, že na ten nevšední okamžik nezapomenou až do konce svých dnů. Na naši redakci se nedávno obrátila Jarka Š. z Kladenska, aby se nám svěřila s tím, co se jí v roce 2016 přihodilo. Byl to pro ni tak silný zážitek, že jí zcela změnil pohled na posmrtný život. Koneckonců, posuďte sami. Nabízíme vám s ní exkluzivní rozhovor. 

Můj příběh, který vám budu vyprávět, začal před více než třiceti lety… Manžel měl v práci kamaráda Ludvika, který nás často navštěvoval. Jednoho dne nám Ludvik nečekaně přinesl zajímavý obraz. Tenkrát měnil svůj byt za menší, olejovou malbu neměl kam pověsit, a tak nám jej s úsměvem věnoval. A nám se moc líbila. Byla na ní zasněžená krajina, krásné vzrostlé břízy a lesní cesta zapadaná sněhem. Obrázek na nás působil tak mírumilovně, že jsme jej s manželem pověsili na stěnu do ložnice…

Obraz jsme si okamžitě zamilovali a stal se nejen nedílnou součástí naší domácnosti, časem i smutnou vzpomínkou na Ludvika. V roce 1989 totiž náš kamarád zemřel a nás to oba velice zasáhlo. Když byl Ludvik v nemocnici, netušili jsme, že ho už neuvidíme – zrovna v tu dobu jsme se stěhovali do zrekonstruovaného domu po prarodičích a nestihli se s ním v Praze rozloučit. Přišlo nám jeho parte do schránky. Jeho darovaný obraz jsme s nostalgií vzali s sebou do nového bydlení a měli ho pak dalších sedmadvacet let pověšený v ložnici, aniž bychom tušili, že v sobě skrývá děsivé tajemství. Ale to trochu předbíhám. 

Co se tedy stalo, že vám toto umělecké dílo začalo nahánět hrůzu?

Abych to shrnula, obraz v našem novém domově visel na stěně od roku 1989 a téměř třicet let jsme na něm nic zvláštního nepozorovali. Nikdy. Velký zlom nastal až v roce 2016, když lékaři mému muži museli ze zdravotních důvodů amputovat obě nohy nad kolenem. Snášel to statečně, ale snadné to pro něj určitě nebylo. Dlouhé tři měsíce byl v nemocnici a během té doby jsem byla doma sama. Ani tehdy se na obrazu v ložnici neprojevovalo nic podivného, poprvé se to stalo, až když se manžel po operacích vrátil domů.

Jen pro upřesnění, vzala jsem si ho do domácí péče, přestože mě paní primářka varovala, že tak náročnou pečovatelskou službu o něj nejspíš nezvládnu. Já ale byla jiného názoru. Víte, byli jsme s mým mužem na sebe hodně fixovaní, vždyť naše manželství celkově trvalo jednapadesát let a bylo absolutně nemyslitelné, že by už dál nebyl se mnou. Hlídala jsem ho ve dne v noci, kdyby něco potřeboval. Ale zpátky k tomu obrazu. Něco mě vzbudilo ze spánku. 

Byl to nějaký zvuk?

Ano i ne. Přímo v mé mysli se rozezněl zvláštní, nutkavý příkaz: „Otevři oči a podívej se!“ Abych vám to přiblížila, tak hned vedle postele mám budíka s velkými číslicemi, které svítí i ve tmě. Když mě hlas vzbudil, bylo 3. 37 hodin ráno. Rozhlédla jsem se po místnosti a můj pátravý pohled dopadl přímo na obraz, kde se místo krásné krajiny objevila mohutná, starobylá rakev. Málem se mi zděšením zastavilo srdce.

Rakev byla dřevěná, zahnědlá a větší, než byl rám obrazu. Zírala jsem na ten strašlivý výjev nějakou dobu a pak se ve mě probudila logika a začala jsem hledat jakékoliv možné vysvětlení. Podívala jsem se na okno a všimla si, že máme kvůli rannímu slunci napůl stažené žaluzie. Chvíli jsem uvažovala, jestli si z nás někdo nedělá legraci a přes okno nám rakev nepromítá oknem na zeď a obraz nějakou promítačkou. Jenže nikdo tam nebyl a navíc, kdyby se jednalo o nějaký zvláštní sluneční efekt, byly by na stěně proužky od žaluzií. Ty ovšem chyběly. Rakev krátce na to zmizela.

Strašně jsem se bála, tušila jsem, co to může znamenat, ale velmi mě to bolelo. Toto strašidelné vidění jsem rozdýchávala velice těžko a celý následující den jsem chodila jako tělo bez duše. Manželovi jsem to ale pochopitelně neřekla a dceři také ne, aby mě neměla za blázna. Jenže druhou noc se to opakovalo. Opět mě vzbudil naléhavý hlas, abych otevřela oči. Ani tentokrát nepatřil hlas manželovi. Na budíku opět svítilo 3:37 hodin. Bylo to jako v nějakém špatném hororu.  

Co jste viděla na obraze tentokrát?

Přímo v obraze seděl nějaký chlapík – postava, která tam nikdy předtím nebyla. Zimní krajina i se stromy se z

Záhady života 3/2021

obrazu zcela vytratila a zřetelně byl vidět jen ten muž. Barevně. Nebyl to žádný tmavý flek, jak si možná představujete. Jednalo se o detailní rysy muže, který měl nápadně zrzavé vlasy, jejichž konce byly jakoby „vyšisované“ od sluníčka. Nikdy na to nezapomenu. Tiše na mě mluvil, to jsem věděla s jistotou, ale protože špatně slyším, nerozuměla jsem, co mi říká. Pak mi v hlavě rozezněl pokyn, abych zase zavřela oči. Jako v mátohách jsem to udělala a když jsem je s napětím otevřela, zrzavý muž už v obraze nebyl…

Celé znění rozhovoru si přečtete pouze v tištěné verzi časopisu Záhady života 

/ text. red., ilustrační foto: pixabay