Proč se ženy po zranění zotavují pomaleji než muži

Proč se ženy po zranění často potýkají s bolestí déle než muži? Správná odpověď leží hluboko v jejich imunitním systému.

Je to tak, ženy se musí s jakoukoli bolestí vypořádávat mnohem déle než muži, ale proč? Nové vědecké poznatky naznačují, že odpověď neleží jen v psychice nebo společenských stereotypech, ale hluboko v imunitním systému. Klíčovou roli mohou hrát specifické imunitní buňky a také hormon testosteron, který ovlivňuje, jak rychle tělo dokáže bolest „vypnout“.

Když bolest neodezní

Bolest je přirozený obranný mechanismus. Upozorňuje nás, že se něco stalo, třeba vyvrtnutý kotník, řezná rána, chirurgický zákrok. Jakmile se tkáň zahojí, bolest obvykle postupně ustupuje. Jenže u části lidí, a výrazně častěji u žen, přetrvává i dlouho poté, co je zranění objektivně zahojené. V některých případech přechází do chronické bolesti, která může zásadně ovlivnit kvalitu života.

Po desetiletí byly rozdíly mezi muži a ženami vysvětlovány spíše psychologicky. Ženy jsou citlivější, více vnímají své tělo, silněji reagují na stres. Takové interpretace ale postupně ustupují biologickým vysvětlením. Moderní výzkum ukazuje, že rozdíl může být zakódován přímo v komunikaci mezi imunitním a nervovým systémem.

Imunita: nejen původce zánětu, ale i tlumič bolesti

Dlouhou dobu se předpokládalo, že imunitní systém bolest hlavně zhoršuje. Když dojde ke zranění, imunitní buňky vyvolají zánět – objeví se zarudnutí, otok, zvýšená teplota a citlivost. To vše zesiluje signály bolesti. Novější studie však ukazují složitější obraz. Imunitní systém totiž není jen „plyn“, který bolest zesiluje, ale také „brzda“, která ji pomáhá zastavit.

Klíčovou roli zde hraje molekula zvaná interleukin-10 (IL-10). Ta je známá svými protizánětlivými účinky. Ukazuje se ale, že IL-10 nedělá jen to, že tlumí zánět. Dokáže také přímo komunikovat s nervovými buňkami citlivými na bolest a snižovat jejich aktivitu. Jinými slovy: pomáhá nervový systém uklidnit.

Interleukin-10 produkují především imunitní buňky zvané monocyty. Ty cirkulují v krvi a při poranění se přesouvají do poškozené tkáně. Právě jejich chování po úrazu se zdá být zásadní. Experimenty na myších i pozorování u lidí po dopravních nehodách ukázaly, že samci se z bolesti zotavují rychleji než samice. Rozdíl spočíval právě v aktivitě monocytů. U samců byly tyto buňky ochotnější produkovat vyšší množství IL-10, tedy molekuly, která pomáhá bolest vypnout. U samic byla tato reakce slabší. To může vysvětlovat, proč je u žen vyšší riziko přechodu akutní bolesti do chronické podoby.

Testosteron jako tichý regulátor

Do hry vstupují i hormony. Výzkum naznačuje, že testosteron ovlivňuje schopnost monocytů vytvářet IL-10. Vyšší hladiny tohoto hormonu podporují silnější produkci protizánětlivých a protibolestivých signálů. To neznamená, že by testosteron byl „lékem na bolest“. Spíše naznačuje, že hormonální prostředí těla může významně formovat, jak efektivně dokáže organismus přirozeně ukončit bolestivou reakci po zranění. Zjištění zároveň ukazují, že biologické rozdíly mezi pohlavími nejsou okrajovou záležitostí, ale zásadním faktorem, který by měl být zohledňován při léčbě.

Tato zjištění přináší důležitý posun v přemýšlení o bolesti. Dosud se většina léčebných postupů soustředila na blokování signálů bolesti – například pomocí analgetik nebo opioidů. Co když je ale efektivnější podpořit vlastní schopnost těla bolest přirozeně utlumit? Budoucí terapie by se mohly zaměřit na podporu produkce IL-10 nebo na cílené ovlivnění monocytů tak, aby lépe komunikovaly s nervovým systémem. Namísto pouhého „umlčení“ bolesti by šlo o obnovení rovnováhy mezi imunitním a nervovým systémem.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay