Co se stane s lidskou duší během klinické smrti?

Rozsáhlá studie odhaluje záhadu – jak se lidé cítí, když se srdce zastaví. Můžeme tak položit otázky, kde je duše v případě klinického vědomí?

Dne 12. prosince 2012 byla Cassandra Scottová nalezena ležící tváří ve vodě na pláži Coogee v Sydney. Puls neměla, ale byla resuscitována záchranářem a lékařem sanitky, kteří byli naštěstí poblíž. Cassandra byla ve stavu klinické smrti téměř 15 minut. Její srdce se už zastavilo. „Je to trochu jako sen, když si uvědomíte, že spíte, ale nespíte,“ vzpomíná Cassandra. „Nebylo tam žádné světlo. Nebylo horko. Bylo to jako soumrak.“ Cassandře Scottové trvalo měsíce, než se mohla vrátit ke svému bývalému životu. A je jednou z mála, která si pamatuje svou smrt. Zkušenosti takových lidí jsou to, co se vědci z Parnia Science Laboratory (USA) snaží pochopit.

Jako by cestovali do jiné dimenze

Vize světla, promítnutí celého života, setkání se zesnulými příbuznými – tak nejčastěji lidé popisují své pocity, když se vrátili z jiného světa. Jak to může medicína vysvětlit? Doktor Sam Parnia, odborný asistent na Grossmanově lékařské fakultě Newyorské univerzity, se touto otázkou zabývá už léta. On a jeho tým provádí průzkumy a studie, aby prozkoumali, co se stane s lidskou myslí během a po srdeční zástavě. Včetně i vzpomínek na zážitek ze smrti. V současné době vědci již studovali tisíce záznamů lidí z různých částí světa, kteří tvrdí, že prožili svou smrt. Co říkají?

Já je odděleno od těla
mohu vizuálně vnímat, co se děje v okolí
vidím všechno a chápu, co se děje
vidím své tělo
pozoruji lidi, kteří se kolem mne pohybují, lékaře, kteří se mne snaží zachránit

To jsou citace z výzkumu doktora Parnie. Říká, že někteří lidé také hlásí pocit, že cestují velmi vysokou rychlostí do jiné dimenze, zatímco jiným se začínají vybavovat fragmenty ze vzpomínek na své životy. Někdy lidé také popisují, že zažili jakousi přítomnost „něčeho nebo někoho“, když čelili smrti. Mnozí z nich popisují, že v této době cítili, že je doprovází soucitná a laskavá bytost nebo entita, která je vede a pomáhá jim s cestou do neznáma. Pak nastává rozhodnutí, kam by cesta měla pokračovat – buď do neznáma, nebo se vrátit k životu.

Mozkové procesy nebo duše?

Výzkum dr. Parnia provádí už šest let. První experiment byl v roce 2014, kdy se zúčastnil rozsáhlé mezinárodní studie, která shromáždila informace o 2 060 pacientech se srdeční zástavou z 15 nemocnic ve Velké Británii, Rakousku a USA. Z toho pouze 101 pacient přežil resuscitaci. A jen devět lidí z této stovky si vzpomnělo na pocit odloučení od těla. A dva lidé byli schopni popsat svůj stav v okamžiku, kdy viděli a slyšeli. A byli schopni podrobně říci o resuscitaci, která jim byla poskytnuta.

„Pak jsme poprvé dokázali, že tato zkušenost (vize své smrti) je skutečná. A stává se to v době, kdy už se lidem zastavila jejich srdce,“ říká doktor Parnia. „Nyní se snažíme pochopit, co způsobuje takové vize – práce mozku? Reflexy? Nebo je něco, čemu všichni říkáme duše? Pokud je pravda to druhé, tak kde přesně je ta duše?“ Dr. Parnia a jeho tým pokračují ve výzkumu a shromažďování dat, aby lépe porozuměli tomu, jak funguje lidské vědomí během srdeční zástavy a po ní, stejně jako dlouhodobé fyzické účinky s tím spojené.

Jeden účastník, který se zúčastnil poslední studie, byl schopen vzpomenout si na dva zvukové signály z lékařského přístroje, který vydával zvuk v tříminutových intervalech. To umožnilo výzkumníkům zaznamenat, jak dlouho trvala tato záhadná zkušenost ze stavu mimo život – 6 minut…

Vidění z třetí osoby

Zvláštní je i pocit takzvaného vnějšího vědomí, který zažila ve věku 26 let Kate Cliffová. Před téměř deseti lety ji srazilo auto, když přecházela silnici na přechodu pro chodce v Sydney. Vyhodilo ji do vzduchu a pak ji doslova srazilo k zemi – a Kate to všechno viděla. A také to byla schopna podrobně popsat. „Byla jsem tak trochu mimo své tělo, sledovala jsem ze strany všechno, co se mi stalo. Slyšela jsem všechny ty zvuky. A na konci jsem se viděla ležet uprostřed silnice.“

Později, když byly její záznamy porovnány se zprávami očitých svědků, všechno se shodovalo. Až na to, že jeden svědek řekl: „Vypadala jako hadrová panenka letící vzduchem, byl jsem si jistý, že zemře.“ Ale Kate Cliffová nezemřela. Dokonce i několik let po tragédii si pamatuje všechny detaily a říká, že jedním z největších darů, které z této zkušenosti obdržela, byla schopnost vychutnat si jednoduché okamžiky života…

autor: Zuzana P.
foto: AI