Je možná reinkarnace zvířat?

ARCHIV / BYLINKY A LÉČITELSTVÍ / NEJČTENĚJŠÍ / NEJČTENĚJŠÍ ROZHOVORY / Osobní zkušenosti / PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA / TAJEMNO A EZOTERIKA / 14. 4. 2019

„Na Zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jisti: láska boží, láska mateřská a láska zvířete.“

Zarathustra, perský prorok a zakladatel zoroastrismu

……………………………………………………………………………………..

čerpáno z časopisu Záhady života 10/2018

Adriana Kocmánková

přírodní léčba zvířat,

Jindřichův Hradec

https://www.zoobutik.cz

………..

Paní Kocmánková, naznačila jste mi, že v reinkarnaci zvířat věříte. Prozradíte mi, proč? 

Ano věřím, protože mi tuto zkušenost přinesl život. Jsem přesvědčená o tom, že mám doma mazlíčka, jehož duše se ke mě vrátila znovu. Zkrátka tomu věřím a nejsem sama. Na druhou stranu nemám potřebu svou víru komukoliv vnucovat, to by bylo bláznovství. Někteří lidé nevěří ani tomu, že oni sami mají duši a o tom, že by ji mohli mít i zvířata, nechtějí ani slyšet. Přít se s nimi nebudu… Já to cítím tak, že duše zvířat, kterým dáváme svou lásku, je stejně nesmrtelná, jako ta naše.

Pokud vím, staráte se jako zvířecí léčitelka o hodně zvířátek. Máte kočky, psi, opičky, andulky, morčata atd. A jaká je tedy vaše zkušenost?

Kdysi jsem měla pejska, fenku Týnu, jejíž duše se ke mě vrátila v těle kočky. Nemám sebemenší důvod o tom pochybovat. 

Proč si to myslíte?

Vysvětuji si to tak, že jsme spolu ještě být měly, a proto nám dal vesmír druhou šanci. Stalo se totiž neštěstí. Když jsem byla v práci, Týna utekla ze zahrady a zřejmě se utopila v nedaleké řece. Jiné vysvětlení nemám. Fenku jsme hledali úplně všude, ale marně. Slehla se po ní zem. Byla to pro mě velká rána, protože jsme mezi sebou měly nesmírně silné pouto. O několik let později za mnou přišel pán, jestli nevím o někom, kdo by chtěl kočičku. Začala jsem se ošívat s tím, že koček je všude mnoho a že nového majitele najdu jen těžko. Ale on se dal do vyprávění: „Byla mojí mámy, která zemřela a já žádnou kočku v bytě nechci. Zavřel jsem ji na půdu.“ Úplně se mi z té představy sevřelo srdce. Kočka musela být k smrti vyděšená. Vždyť jiné prostředí, než to své, domácí, v náručí své milující paničky, nikdy nepoznala. Vzala jsem si na pána telefonní číslo s tím, že se co nejdříve pokusím najít nového majitele. Od té chvíle jsem na ni pořád musela myslet a nemohla ani spát. A tak jsem mu zavolala, ať mi ji co nejdříve přiveze, že se o kočičku postarám. Nechtěla jsem, aby na té strašidelné půdě trávila jedinou hodinu navíc. 

A když jste jí poprvé uviděla…

…byl to šok. Když jsem se jí podívala do vyděšených očí, úplně jsem ztuhla a nezmohla se ani na slovo. Věděla jsem, na koho se dívám, už od prvního okamžiku. Měla úplně stejné zbarvení, jako moje dávno ztracená fenka a když mi pán řekl, že se jmenuje Týna, málem se mi podlomily kolena. Věřím, že ona to cítila stejně, přestože byla po psychické i fyzické stránce v naprosto příšerném stavu. Všeho se bála. Zvuků, světla, jakéhokoliv pohybu. Po půl roce věznění na temné půdě není divu. Naštěstí se mi podařilo ji z toho dostat. A já vím, že se Týna znovu vrátila domů. 

Všimla jste si nějakých dalších podobností, kromě barvy srsti a jména?

V povaze, chování a v dalších maličkostech, které pozornému a milujícímu chovateli nikdy neuniknou. Nemůžu si pomoci, ale jsem přesvědčená o tom, že jsem se u těchto dvou zvířat stala svědkem zázraku reinkarnace. Ve své praxi jsem se již setkala s mnoha lidmi, kterým se stalo něco podobného. Zkrátka se to děje, i když ne u všech domácích mazlíčků. Velice záleží na jejich vztahu s konkrétním člověkem. Když je vzájemné pouto opravdu silné, přetrvá dlouhé věky a když je jim dáno, ani smrt je nerozdělí. Já věřím, že zvíře, které do našeho života přijít má, si do naší náruče cestu najde. Často i velice zvláštním způsobem. Záleží jen na chovateli, zda příležitost k dalšímu společnému životu přijme, nebo ne. 

Proč si myslíte, že se k nám jejich duše vrací znovu a znovu?

Já věřím v souznění duší. Člověk, který někdy opravdu miloval nějaké zvíře, ví naprosto přesně, o čem mluvím. Jejich duše se k nám chce i po smrti svého těla znovu vrátit, pokud jí u nás bylo dobře. Lidé často pláčou, když zemře jejich zvířecí miláček a jen těžko se s jeho odchodem vyrovnávají. Stěžují si, že není spravedlivé, že měl tak krátký život. Já ale tvrdím, že to příroda zařídila dobře. Představte si, že by se psi nebo kočky dožívali dlouhých padesáti let. Znamenalo by to, že bychom již ve třiceti letech byli nuceni uvažovat o tom, že si pejska vůbec pořídit nemůžeme, protože by nás snadno mohl přežít.  A co by s ním pak bylo dál?

Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. 

A přitom je to téma, které řeší každý moudrý chovatel požehnanějšího věku. Pokud nemá ve své rodině nikoho, kdo se o jeho zvíře v případě nouze postará, hrozí velký problém. Mnoho lidí takové štěstí bohužel nemá. Jsou ve stáří zcela opuštění a nemají nikoho jiného, než svého čtyřnohého přítele.

Jak se dá podle vás poznat, že se k nám duše zesnulého zvířecího miláčka vrátila znovu?

Jsou tam vždy určité shodné znaky i podobné způsoby chování v jistých situacích. Podle mě je může bezpečně poznat jen člověk, který zvíře dobře znal a měl k němu velmi blízko.

Dovolte mi osobní otázku. Zvířátek máte doma víc, než většina chovatelů. Co děláte v případě, že vám nějaké zvíře zemře? Zapalujete mu třeba svíčku, abyste jeho duši po duchovní stránce zajistila pokojný odchod?

Neprovádím žádné speciální rituály. Ve své mysli mám jen jediné – přání, aby v klidu odešlo a po své smrti se dostalo tam, kam má a bylo mu dobře. 

Už se vám někdy stalo, že jste po smrti zvířete vnímala cosi zvláštního? Například že jeho duše neodešla a stále zůstává ve vaší blízkosti?

Stalo, ale trvalo to jen několik dní. Myslím, že hlavní příčinou tohoto jevu je fakt, že člověk truchlí a s odchodem zvířete se snaží vyrovnat nejlépe, jak dokáže. Myslí na něj tak intenzivně, že jeho duši přivolává – přestože by již dávno měla být v jiných sférách bytí. Nemyslím, že je pro duši zvířete dobré, když teskníme až příliš dlouho. Vězníme ji pak   

ve sféře mezi životem a smrtí. A také věřím, že bychom neměli ani silně lpět na tom, aby se k nám vrátila znovu duše konkrétního zvířete. Víte, náhody neexistují a žádné zvíře, s nímž se rozhodneme spojit svůj život, k nám nepřichází jen tak. Osud vždy zařídí, abychom se vzájemně našli. Je úplně jedno, zda spolu máme nějakou společnou minulost, nebo ne. Je třeba udělat všechno proto, aby nám spolu bylo dobře v přítomnosti. 

Mohu vám vyprávět o dalším ze svých pejsků, o kterém jsem přesvědčená, že nám bylo předurčeno být spolu. Chcete ten příběh slyšet?

Samozřejmě. 

Zemřela mi vlkodavka a když jsem uvažovala o dalším psovi, bylo mi jasné, že bych měla zvolit mnohem menší plemeno. Chtěla jsem ji s sebou brát do práce a lidé se velkých psů bojí. Vždycky jsem chtěla velkou bílou pudlici, ale nikdy jsem na štěňátka, když to bylo aktuální, nenarazila. V mém životě se ale najednou začaly objevovat náznaky, které mě přiměly si sednout k internetu a zkusit hledat. Našla jsem jediný, půl roku starý inzerát a bylo mi jasné, že už nebude aktivní. Abych nebyla zklamaná, jsem si v duchu říkala: „Kdyby to byla duše, kterou hledám, fenka by musela mít růžový obojek.“ Nějak vnitřně jsem cítila, jak to má být a nechávala se svou představou unášet. Rozklikla jsem přiložené webové stránky a k mému překvapení tam zůstávala poslední bílá fena z vrhu, o níž dosud nikdo neprojevil zájem. Jmenovala se Bejby a měla růžový rozlišovací obojek. Dívala jsem se na její profil a nevěřila svým očím. Měla stejný měsíc i den narození, jako já. Uvedené telefonní číslo jsem vytočila jako ve snách. Chtěla jsem se ujistit, že inzerát už není platný. Bylo to spíše ze zvědavosti, můj manžel o ničem nevěděl. K mému překvapení mi chovatelka řekla, že fenku stále mají a je k mání. Bylo rozhodnuto. Od prvního „očichání“ jsem věděla, že ke mě Bejby patří. Ona to věděla také, protože mě za paničku přijala okamžitě a dodnes spolu máme nádherný vztah plný vzájemného porozumění. 

Proč je podle vás tolik psů a koček v útulcích?

Protože si stále mnoho lidí pořizuje zvířata zcela bez rozmyslu. Často jen proto, že má psa nebo kočku někdo v jejich okolí, třeba soused, a chtějí mít to samé. Vůbec neberou v úvahu, že možná nebudou schopni svému novému příteli poskytnout vše, co bude celý život potřebovat. Také si dost často vybírají plemena, která se k nim, jejich životnímu stylu a věku absolutně nehodí. Znám případ, kdy syn pořídil své pětašedesátileté mamince bígla. Temperamentní plemeno, které potřebuje získat majitele se silnou autoritou, který je mu ochoten zajistit neustálý pohyb. Znám mnoho chovatelů, k nimž by se nejlépe hodil pekinéz, malý pejsek, který celý den spokojeně prospí na gauči. Takže bych určitě nedoporučovala vybírat psa jen na základě pocitu a prvotního nadšení, ale hlavně i podle rozumu a svých možností. Ptát se sama sebe, zda pro něj mám vhodné podmínky, dostatek času a energie. Dalším nejčastějším důvodem, proč jsou plné útulky, je věta: „Naše děti chtějí šťěňátko, tak jim ho pořídíme!“ A když rodiče zjistí, že psa nezvládají nebo je s ním více práce, než čekali, klidně se ho zbaví. To je přístup dospělých lidí, který opravdu nikdy nepochopím. 

Co byste vzkázala lidem, které jejich milovaný čtyřnohý přítel opustil a jen těžko se s tím faktem vyrovnávají?

Je to těžké, ale život musí jít dál. Pokud pro vás byl opravdu hodně důležitý, parťák, který s vámi duševně souzněl, můžete udělat jednu věc. Vyslat tam nahoru upřímnou prosbu, aby se k vám zase nějakou cestou vrátil. Já věřím, že naše prosba může být vyslyšena, pokud je od srdce. Pak už jen stačí naslouchat intuici a mít oči otevřené. Pokud budete mít silný pocit, že se máte podívat na internet po chovných stanicích, zajet do útulku, nebo se zeptat známých, udělejte to. Vaše srdce vás bude vést. Tak či onak se k vám nakonec dostane zvířátko, které bylo předurčeno vám a vy jemu…

více k tomuto tématu najdete v časopise Záhady života 10/2018


Štítky: , , , , , ,





Mohlo by se vám líbit