Beethovenův hluboký dopis rodině

Světoznámý skladatel Ludwig van Beethoven umíral velmi nemocný. Svým bratrům zanechal velice zajímavý dopis, plný emocí a bolesti, ale také odhodlání a síly.

V květnu roku 1802 odjel Beethoven na radu svého lékaře Johanna Adama Schmidta do Heiligenstadtu, aby si tam trošku oddychnul. Rezidence byla asi hodinu cesty kočárem od Vídně, tudíž nabízela klid a odpočinek. Dne 6. října 1802 napsal skladatel, tehdy v depresi a neschopný skrývat svou rostoucí slabost, dopis zvaný „Heiligenstadt Testament”. Odhalil v něm svou hluchotu a vyjádřil znechucení nad svým zdravotním stavem. Druhá část této závěti byla dopsána o několik dní později, konkrétně 10. října 1802. Už v té době zapomněl třikrát zmínit jméno svého druhého bratra Johanna. Později, během svého života, napsal ještě dvě další závěti – v roce 1824 a těsně před svou smrtí v roce 1827.

Pro mé bratry Carla a Johanna

Ó vy muži, kteří si myslíte, nebo to i říkáte, že jsem zlomyslný, tvrdohlavý nebo misantropický, jak moc mi křivíte. Neznáte skutečné důvody mého jednání, moje srdce a mysl byly od dětství nakloněny jemným citům a dobré vůli. Vždy jsem dokonce toužil dokázat něco velkého, ale teď si představte, že jsem už 6 let beznadějný případ, dehonestován nesmyslnými lékaři, rok co rok prohlížen v naději na zlepšení. Ale nakonec jsem nucen čelit vyhlídce na trvalou nemoc (jejíž vyléčení bude trvat roky, nebo nebude nikdy možné). Narodil jsem se s horlivým a živým temperamentem, dokonce náchylný k odvržení od společnosti, byl jsem i nucen brzy se izolovat, žít v osamocení, kdy jsem se občas snažil na vše zapomenout. To, jak krutě mě odpuzovala smutná skutečnost mého špatného sluchu, a přesto jsem nemohl mluvit nahlas nebo křičet, protože jsem hluchý. Ach, jak bych mohl připustit takovou vadu v jediném smyslu, který bych měl mít dokonalejší než jiné, ve smyslu, který jsem kdysi vlastnil v té největší dokonalosti, jaké se v mé profesi jistě těší málokdo.

Nemohu to říct nahlas, odpusťte mi, když mě vidíte se stranit, rád bych se s vámi sbližoval. Ale mé neštěstí je dvojnásobně bolestivé, protože jsem nepochopen, nemohu se bavit ve společnosti, debatovat a vyměňovat si názory. Mohu se bavit jen tak, jak dovolí mé potřeby. Musím žít ve vyhnanství, zachvacuje mě hrůza a strach, že budu vystaven nebezpečí, že bude odhalen a komentován můj stav.

Přesně tak se cítím poslední půl rok, který jsem strávil na venkově na doporučení mého lékaře, abych šetřil svůj sluch, a to v souladu s mou přirozenou dispozicí. I když jsem někdy odporoval a podléhal své náklonosti ke společnosti. Jenže jaké to bylo ponížení, když člověk stojící vedle mě slyšel v dálce hrát flétnu a já neslyšel nic. Nebo někdo slyšel zpívat pastýře a já zase neslyšel nic. Takovéto příhody mě přivedly na pokraj zoufalství a stačí málo, abych ukončil svůj život. Pouze umění mě udržovalo při životě, zdálo se nemožné opustit svět, dokud jsem nesložil vše, co jsem cítil, že mám stvořit, a tak jsem vydržel tuto ubohou existenci. Opravdu ubohé, jak náhlá změna může uvrhnout člověka z nejlepšího do nejhoršího stavu.

Trpělivost – říká se, že si teď musím vybrat svého průvodce, což jsem učinil. Doufám, že mé odhodlání zůstane pevné a neúprosné, abych vydržel. Možná se polepším, možná ne, jsem připraven. Již ve svých 28 letech jsem byl přinucen stát se filozofem, ó, není to snadné, pro umělce je to ještě těžší než pro kohokoli jiného. Bože, díváš se do mé duše, víš to, znáš lásku k člověku a touhu dobře žít. Ó bratři, až jednoho dne budete číst tato slova, zamyslete se nad tím, zda jste neudělali chybu. Nechte toho nešťastníka, aby se utěšil a našel svou radost a který navzdory všem překážkám přírody udělal vše, co bylo v jeho silách, aby byl přijat mezi vážené umělce. Vy, moji bratři Carle a [Johanne], jakmile budu mrtvý, pokud bude doktor Schmid ještě naživu, požádejte ho mým jménem, aby zdokumentoval mou nemoc a připojil tento dokument ke zkoumání mé nemoci, aby se mohl svět po mé smrti se mnou usmířit.

Zároveň vás dva prohlašuji za dědice mého malého jmění (jestli se to tak dá nazvat), spravedlivě si ho rozdělte, tolerujte se a pomáhejte si. Bolesti, co jste mi způsobili, vám byly již odpuštěny. Tobě, bratře Carle, zvlášť děkuji za pozornost, kterou jsi vůči mě v poslední době projevil. Je mým přáním, aby byl váš život lepší a bez starostí, než jaký jsem měl já. Naučte své děti cnosti, ta jediné může dopřát štěstí, ne peníze, mluvím ze zkušenosti. Byla to ctnost, co mě udrželo při životě i v bídě, a umění, kterému vděčím za to, že jsem se nezabil.

Sbohem a milujte se. Děkuji všem svým přátelům, zvláště princi Lichnowskému a profesoru Schmidovi. Přeji si, aby nástroje od prince L. byly uchovány jedním z vás, ale ať z toho nevznikají žádné hádky. Budu rád, když budu moci být nápomocný i v hrobě. S radostí spěchám ke smrti – pokud to přijde dříve, než budu mít příležitost ukázat všechny své umělecké schopnosti, přijde příliš brzy… navzdory svému těžkému osudu si pravděpodobně budu přát, aby to přišlo později. Ale i tak jsem spokojen, nevysvobodí mě to z mého stavu skutečného utrpení?

Přijď, až budeš chtít, setkám se s tebou statečně. Sbohem a nezapomeňte na mě úplně, až budu mrtvý, zasloužím si to od vás, často jsem na vám v životě myslel. A přemýšlel, jak vás udělat šťastnými.

Dodatek z 10. října 1802

Pro mé bratry Carla a [Johanna] po mé smrti. Heiligenstadt, 10. října 1802, tímto se s vámi loučím. A opravdu, bohužel, tu milovanou naději, kterou jsem si s sebou přinesl, když jsem se sem přišel alespoň do určité míry vyléčit, musím zcela opustit. Podzimní listí padá a je uschlé, takže naděje byla zmařena, skoro jak jsem přišel, tak i také odcházím. Ta velká odvaha, která mě často inspirovala v krásných dnech léta, zmizela. Ó prozřetelnosti, dej mi alespoň den čisté radosti. Je to tak dlouho, co se v mém srdci rozléhala skutečná radost. Ó kdy, kdy ó Bože, najdu naději znovu v chrámu přírody a lidí? Nikdy? Ne. Ó, to by bylo příliš těžké.

Ludwig van Beethowen

Dopis ukrývá pohled do Beethovenovy duše

Píše se rok 1802. Ludwig van Beethoven, vycházející hvězda vídeňské hudební scény, se ocitá v dezolátním stavu. Jeho sluch a s ním i samotná podstata jeho uměleckého života se pomalu vytrácí. V reakci na to vylije své zoufalství a odhodlání na čtyři stránky dokumentu známého jako Heiligenstadt Testament. Tento intimní dopis, který nikdy nebyl určen očím veřejnosti, má nesmírný význam a nabízí hluboký vhled do muže, který stojí za fenomenální hudbou.

Vyznání bolesti a izolace

Dopis je syrové a emocionální vyznání. Beethoven popisuje svou agónii a zhoršující se hluchotu. Naříká nad tím, jak ho to izoluje od společnosti a uměleckého vyjadřování. Uvažuje o sebevraždě, o zoufalém úniku ze svého utrpení. Tato citová vyznání plná bolesti odhalují stránku Beethovena, kterou do doby odhalení dokumentu nebylo možné spatřit. Ukazuje to jeho zranitelnost a lidské boje.

Důkaz o odolnosti

Navzdory jeho zoufalství nekončí tento boj porážkou. Beethoven, poháněný neochvějnou láskou k hudbě, dokazuje svou touhu se nevzdat. Prokazuje pozoruhodnou odolnost tváří v tvář nesmírným těžkostem. Toto odhodlání se stalo charakteristickým znakem jeho umělecké cesty a přivedlo ho ke složení některých z jeho nejsilnějších a inovativních děl.

Okno do kreativního procesu

Dopis taktéž nabízí cenné poznatky o Beethovenově tvůrčím procesu. Hovoří o nové cestě ve své hudbě a naznačuje revoluční skladby, které budou následovat. Vidíme zrod jeho hrdinského stylu, poháněného jeho bojem a odhodláním. Tento pohled do jeho umělecké mysli nám umožňuje ocenit jeho hudbu na hlubší úrovni, pochopit emoce a zážitky, které utvářely jeho tvorbu.

Závěrem

Dopis přesahuje svůj vlastní osobní kontext a nabízí univerzální poselství o překonání nepřízně osudu. Rezonuje s každým, kdo čelil výzvám a neúspěchům. Beethovenův příběh o boji a triumfu slouží jako inspirace a demonstruje sílu lidského ducha vytrvat i v těch nejtemnějších dobách. Jedná se tak o více než jen o historický dokument; je to okno do duše génia. Odhaluje jeho bolest, jeho sílu a jeho neochvějnou oddanost svému umění. Pochopením jeho významu získáme hlubší uznání pro Beethovena, jeho hudbu a sílu lidské bytosti.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay