Žil muž se železnou maskou?

První, kdo do literatury uvedl tajemnou postavu vězně v železné masce, byl Voltaire. My se dnes zaměříme na to, zda měl muž reálný základ.

Během svého pobytu v Bastile slyšel od spoluvězňů historku o člověku, kterého věznili a jehož tvář ukryli pod maskou ze železa. Byl tou historkou tak fascinován, že ji zapsal — a tvrdil, že tajemným vězněm byl bratr-dvojče krále Ludvíka XIV. Voltairovu verzi opakovali v dalších letech různí autoři, mezi nimi i Alexandre Dumas. Byli však i jiní, kteří s Voltairem nesouhlasili. Podle nich byl muž v železné masce mladý hrabě Bermandois, nemanželský syn Ludvíka XIV., který neopatrně nárokoval svůj požadavek na trůn.

Jiná verze tvrdila, že tajemným vězněm byl kníže de Bofour, který beze stopy zmizel v bitvě s Turky, a našli se i autoři, kteří za maskou viděli tvář ženy. Na počátku našeho století dospěl francouzský historik Marius Toppin za pomoci archiváře, který byl zaměstnán v knihovně Arzenálu, kde byl uložen archív Bastily (museli projít a konfrontovat stovky dokumentů) k závěru, že vězněm, jemuž legenda přisoudila železnou masku nebyl ani kníže, ani královský bratr, ale ministr mantovského knížete, hrabě Ercole Antonio Mattioli. Jeho historie je méně romantická, ale snad ještě víc tragická než literární.

Muž Ercole Antonio Mattioli

Mattioli se narodil roku 1640 v rodině boloňského aristokrata. Dostalo se mu všestranného vzdělání. Byl tak schopný, že se ve dvanácti letech stal profesorem na boloňské univerzitě. Později přesídlil do Mantovy, kde díky svému talentu a vystupování dosáhl velkých úspěchů a stal se prvním ministrem a důvěrníkem knížete. Kníže byl hazardní hráč. Hrál a prohrával, propadal se do stále větších dluhů, připraven ke všemu, jen aby se mohl oddávat své vášni.

Jeho slabosti chtěli využít Francouzi. Ludvík XIV. už dávno uvažoval o získání pevnosti Cassale, která byla centrem markrabství Monferrato. Stála na břehu Pádu, kontrolovala cestu do Medilolanu, a proto mohla být klíčem k celé východní Itálii. Tento malý, ale důležitý kraj byl v držení mantovského knížete. Ludvík XIV. mu za něj nabídl sto tisíc escudo, mantovský vládce souhlasil. Zbývalo jen obchod stvrdit smlouvou. Za tímto účelem se do Paříže vypravil hrabě Mattioli.

Na dvoře Ludvíka XIV. se v hraběti ozval italský vlastenec. Tajně rozeslal dopisy vládcům různých italských státečků v naději, že nedopustí obsazení Cassale Francouzi. Jedna z adresátů, kněžna Savoi, ve snaze získat politické výhody, poslala Mattioliho list Ludvíku XIV.

Nedopadlo to dobře

Pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Zatčení cizího ministra však považovali za porušení mezinárodních právních norem. Ani tak mocný panovník jako francouzský král, si nemohl nic podobného dovolit. Mattioli musel tedy zmizet nenápadně a beze stopy. A zmizel. Důvěrníci Ludvíka rozhlásili, že Mattioli utonul v rozbouřeně řece při výletu za město. Francouzský král kondoloval mantovskému knížeti a Mattioli byl tajně převezen na ostrov Sainte-Marguerite, odkud se už nikdy neměl vrátit…

Ale vrátil se. V roce 1698 byl jeho jediný a stálý dozorce Saint-Marre jmenován velitelem Bastily. Jeden z důstojníků v pevnosti si tehdy zapsal do deníku: „Ve čtvrtek 18. září o třetí hodině dorazil nově jmenovaný guvernér Bastily pan de Saint-Marre, dosavadní guvernér ostrova Sainte- Marguerite. Přivezl s sebou vězně, který se pod jeho dozorem nacházel již na zámku Pignerolle, a který z jeho rozkazu nosí masku.“ Kdo je ten vězeň, nikdo nevěděl… V Bastile Mattioliho uvěznili v baště de la Berthodier. V cele o patro výš přebýval vězeň Johann Cardell, který byl svědkem křiku a nářku, ozývajícího se z dolní cely.

Muž jménem Mattioli zemřel 19. listopadu 1703. Po jeho smrti celu důkladně prohledali. Dozorci se obávali, že vězeň ukryl v nějaké skrýši své zápisky, které odhalují jeho tajemství. Tajemství však přesto vyšlo najevo. A slavná maska? Nebyla ze železa, ale z černé látky. Měkké karnevalové masky se obvykle vyztužovaly vložkami z kovu. Asi tak se zrodila legenda…

autor: – skm –
foto: Pixabay