Mozek v éře špatných zpráv: proč je toho na nás moc

Ráno, ještě než stihneme pořádně otevřít oči, saháme po telefonu. A během pár sekund zahlcuje náš mozek svět, který není vždy pozitivní.

Konflikty, krize, katastrofy, ekonomická nejistota, osobní tragédie i konflikty na druhém konci planety. Mnoho lidí dnes popisuje stejný pocit – jako by stáli pod nepřetržitým proudem negativních informací, který nelze zastavit. Není divu, že se stále více lidí zprávám vědomě vyhýbá. Podle mezinárodních průzkumů jde o desítky procent populace, která alespoň občas volí „informační ticho“. Ne proto, že by je svět nezajímal, ale proto, že ho v téhle podobě už nedokážou zpracovat. Psychologové tento jev nevidí jako lenost nebo nezájem. Naopak, jde o přirozenou reakci mozku, který byl navržen pro úplně jiný typ reality.

Mozek, který se vyvinul pro jiný svět

Lidská pozornost se formovala v prostředí, kde bylo přežití závislé na schopnosti rychle rozpoznat hrozbu v bezprostředním okolí. Šelest v trávě, podezřelý pohyb, změna chování ostatních členů skupiny. Mozek, který tyto signály ignoroval, měl jednoduše menší šanci přežít.

Právě tak vzniká takzvané „negativní zkreslení“ – tendence věnovat větší pozornost negativním informacím než pozitivním, rychleji je zpracovávat a déle si je pamatovat. Z evolučního hlediska šlo o výhodu. Chybný odhad hrozby mohl být otázkou života a smrti, zatímco přehnaná opatrnost znamenala jen krátkodobé nepohodlí. Jenže tento mechanismus se v moderním světě nezměnil, zatímco prostředí ano.

Když se z místního světa stane globální proud

Dříve člověk řešil především to, co se dělo v jeho bezprostředním okolí. Dnes je však náš mozek nucen hltat neustálý příval informací z celého světa. Války, ekonomické krize, klimatické změny, přírodní katastrofy i individuální tragédie se na nás valí v reálném čase – často v jedné nekonečné smyčce. Pro nervový systém, který je nastavený na lokální a konkrétní hrozby, je to extrémní zátěž. Není schopný rozlišit, co je pro nás skutečně relevantní a co je jen vzdálený, byť dramatický obraz.

Výzkumy ukazují, že negativně laděné titulky mají navíc vyšší schopnost přitáhnout pozornost. Mozek na ně reaguje rychleji než na neutrální či pozitivní informace, a to dokonce ještě dříve, než si vědomě uvědomíme obsah sdělení. Tělo se zkrátka aktivuje dřív, než stihneme situaci vyhodnotit.

Když se informace mění v přetížení

Problém nastává ve chvíli, kdy se z informovanosti stává zahlcení. Dlouhodobé vystavení negativním zprávám může vést k únavě, úzkosti, pocitu bezmoci nebo dokonce k tomu, že člověk začne realitu raději ignorovat. Někteří odborníci tento stav popisují jako problematickou konzumaci zpráv – tedy situaci, kdy sledování dění ve světě přestává být zdrojem orientace a stává se zdrojem psychické zátěže. Člověk pak může být paradoxně informovanější, ale zároveň méně schopný jednat nebo se rozhodovat.

Zvlášť citlivé jsou na tento efekt skupiny, které v médiích opakovaně vidí témata dotýkající se jejich identity nebo původu. Neustálé sledování podobných událostí může prohlubovat stres i pocit ohrožení, i když se člověk sám nachází v relativně bezpečném prostředí.

Únik není řešení. Rovnováha pro mozek ano

Vyhýbat se zprávám úplně ale není dlouhodobé řešení. V demokratické společnosti je informovanost důležitá a úplná izolace od dění ve světě vede i k jinému typu zkreslení reality. Klíčem je spíše vědomá regulace. Pomáhá například vymezit si konkrétní čas, kdy zprávy sledujeme, místo neustálého „prolínání“ informací během dne. Důležité je také volit kvalitní zdroje – jeden hluboký, dobře zpracovaný článek má často větší hodnotu než desítky krátkých, emocionálně nabitých příspěvků na sociálních sítích.

Velký rozdíl dělá i schopnost oddělit informaci od akce. Pokud víme, co s danou informací můžeme reálně udělat – i kdyby šlo jen o malý krok – snižuje to pocit bezmoci. A v neposlední řadě je užitečné naučit se rozpoznávat obsah, který je primárně navržený k vyvolání silné emocionální reakce. Ne každá zpráva je vytvořená proto, aby informovala – některé jsou vytvořené proto, aby nás udržely v napětí.

Svět se pravděpodobně nestane klidnějším místem. Tok informací se nezpomalí. To, co se ale může změnit, je náš vztah k němu. Lidský mozek nebyl navržen pro to, aby zpracovával globální realitu v reálném čase. Byl však navržen tak, aby se učil, přizpůsoboval a hledal rovnováhu. V tom může být řešení: ne v tom, že přestaneme svět vnímat, ale v tom, že se naučíme, jak ho vpouštět dovnitř způsobem, který nás nevyčerpává.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay