Víte, co je Samideano?

Na světě se mluví tisíci jazyky. Po staletí proto lidé hledají způsob, jak překonat jazykové bariéry a vytvořit společný jazyk.

O společném jazyce se začalo víc uvažovat v 19. století, kdy pohyb zboží, kapitálu a pracovních sil začal překračovat nejen hranice jednotlivých států, ale i světadílů. S rostoucím propojením světa se zvyšovala také potřeba komunikovat. Už od středověku tuto úlohu v Evropě plnila latina. Jazyk starého Říma byl společným jazykem církve, panovníků i vzdělanců a jeho význam přetrval až do konce 18. století. Latinsky vznikaly diplomatické smlouvy i papežské encykliky. V tomto jazyce byla napsána také Kosmova Kronika česká nebo některá díla Jana Amose Komenského. Ve světě islámu plnila po mnoho staletí podobnou úlohu arabština. Její používání sahalo od Maroka až po oblasti dnešních Filipín a Indonésie.

První pokusy o umělý světový jazyk

V 19. století se objevila řada praktických pokusů vytvořit nový společný jazyk. V roce 1879 představil bavorský farmář Johann S. Schleier svůj umělý jazyk volapük. Název vznikl ze zkomolených anglických slov world a speak a měl znamenat „světový jazyk“. Volapük si rychle získal příznivce. Vzniklo přibližně 300 spolků, vyšlo kolem 400 knih a vydávalo se 25 časopisů. Zájem však postupně upadal. Jazyk byl výrazně ovlivněn němčinou a angličtinou a obsahoval řadu složitostí. Mezi nadšenci se udržel především do začátku 20. století.

Úspěšnější pokus přišel z Varšavy. Lékař Ludwik Lazar Zamenhof vytvořil esperanto, které se postupně rozšířilo mezi miliony lidí po celém světě. Esperanto bylo navrženo jako snadno naučitelný jazyk s jednoduchou gramatikou. Jeho příznivci si vytvořili vlastní symboly a tradice – například zelenou vlajku s hvězdou, hymnu nebo označení samideano. Slovo samideano znamená „stoupenec téže myšlenky“. Označovali se tak lidé, kteří sdíleli ideu vzájemného dorozumění prostřednictvím společného jazyka.

Zamenhof věřil, že jazyk může pomoci sbližovat národy a přispět k odstranění rasové nenávisti. Doufal dokonce, že lepší vzájemné porozumění může pomoci zabránit válkám. Ironií osudu ho zpráva o vypuknutí první světové války zastihla ve vlaku v Německu, když cestoval na mezinárodní sjezd esperantistů do Paříže.

Lincos: jazyk pro mimozemšťany

Hledání univerzálního jazyka se později přeneslo dokonce mimo Zemi. Nizozemský vědec Hans Freudenthal představil v roce 1960 koncept nazvaný Lincos, což je zkratka slov lingua cosmica, tedy „vesmírný jazyk“. Myšlenka vycházela z otázky, jak bychom mohli komunikovat s případnými obyvateli jiných planet, pokud bychom vůbec neznali jejich jazyk.

Freudenthal předpokládal, že jediným univerzálním základem mohou být matematické vztahy. Lincos proto pracoval především s matematickými formulacemi. Koncept zůstal dlouhou dobu především teoretickou úvahou. Do širšího povědomí se dostal například díky filmu Kontakt z roku 1997. Později se podobné principy skutečně využily při pokusech o vysílání zpráv směrem k blízkým hvězdám.

Budeme někdy mluvit jedním jazykem?

Přímý kontakt s mimozemskou civilizací zůstává bez odpovědi. Mnohem aktuálnější je ale otázka, jak se domluvit mezi sebou. Potřeba společného jazyka se s propojením světa nezmenšuje. Už dnes se lidé vedle mateřštiny učí další světové jazyky. V některých zemích převládá angličtina, jinde španělština, francouzština, němčina nebo jiné jazyky.

Přechod do digitálního věku navíc výrazně posílil postavení angličtiny. Zatímco dříve byla představa univerzálního jazyka především filozofickým a společenským snem, dnes se svět k určité formě společného komunikačního prostředku přibližuje přirozeně. Možná tedy nakonec nebude potřeba vytvořit jeden nový světový jazyk. Stačí, když se lidé postupně naučí jeden druhý jazyk, kterému budou rozumět napříč hranicemi.

autor: – skm –
foto: Pexels