Zapomenutá epizoda v dějinách církve

Šokující stránka zpovědi ze zapomenutých dějin. Ženy v 18. století pravidelně čelily obtěžování, uvádí historik Andrea Rizzi.

V dnešním světě je sexuální obtěžování definováno Evropským institutem pro rovnost žen a mužů jako „jakákoli forma nežádoucího verbálního, neverbálního nebo fyzického chování sexuální povahy, která má nebo má v úmyslu urazit důstojnost osoby…“ Ale ještě předtím, než se objevily právní definice a mezinárodní dohody, ženy trpěly stejnými činy –jednoduše jim chyběl jazyk k popisu toho, co se děje, nebo pravomoc si stěžovat.

Obtěžování je vždy projevem dominance, zaměřené na psychologickou nebo sexuální kontrolu. Oběti, tehdy i nyní, zažívají zmatek, stud, osamělost a pochybnosti o sobě. Mnozí se ptají: „Je to moje chyba?“

Muži a ženy v různých pozicích

V Itálii v 17. a 18. století byla obvinění ze sodomie vůči mužům a obtěžování vůči ženám spojována se zranitelností. Povaha této zranitelnosti však byla jiná. Ženy čelily systémové mocenské nerovnováze, zatímco muži čelili možnosti nejtvrdších sankcí ze strany státu a církve. „Obvinění ze sodomie mohlo zničit muži život, ale bylo relativně vzácné,“ říká moderní právní vědec Andrea Rizzi. „Obtěžování žen bylo pravidelné, téměř rutinní, a ženy žily pod nátlakem každý den.“

Sexuální obtěžování mužů nebylo téměř nikdy zaznamenáno ani předmětem oficiálního vyšetřování. To neznamenalo, že takové případy neexistovaly, ale spíše to odráželo společenské normy dané doby: mužská zranitelnost byla ignorována a jakýkoli náznak sexuálního tlaku mezi muži nebyl v souladu s právním ani morálním systémem 18. století.

Zpovědnice jako riziková zóna

„Zpověď byla jediným prostorem, kde ženy mohly mluvit o sexu,“ potvrzuje profesorka Maria Giusti, historička genderových vztahů na Florentské univerzitě. „Ale právě to je činilo zranitelnými. Kde je moc a intimita, tam je téměř vždy riziko zneužívání.“ V Itálii 18. století se katolické ženy obracely ke zpovědi, aby diskutovaly o:

reprodukčním zdraví
manželských problémech
menstruačním cyklu
neplodnosti atd

Zpovědnice byla jedním z mála míst, kde mohly mluvit o svém těle a sexualitě. Duchovní, kteří měli pravomoc „posoudit morálku“, však tuto pravomoc mohli vykonávat. Římskokatolická morálka byla úzce spjata s ženskou sexualitou a kněží byli strážci těchto norem.

Zpovědnice jako zbraň

Kněží fungovali jako duchovní vůdci. Pro ženy byli téměř polobožskými postavami, zmocněnými k vynášení morálních úsudků. Nerovnováha moci však zneužívání nebezpečně usnadňovala. „V 18. století nebyla zpověď jen náboženským aktem, ale také nástrojem kontroly. Někteří kněží ji zneužívali a považovali svou zvědavost za ‚duchovní otázky‘,“ poznamenává římský teolog otec Lorenzo Magnani.

Archivy ukazují, že mnoho mužů považovalo jejich slova za „přátelské poznámky“, „jemnou zvědavost“ nebo dokonce „vtipy“. Ženy je však vnímaly jako ponížení, nepřátelství a pokusy o dominanci.

Ženy hlásí obtěžování

Navzdory rizikům se některé ženy rozhodly systém zpochybnit – a obrátily se na inkvizici. Tribunály v Itálii v 18. století skutečně přijímaly stížnosti na nevhodné chování duchovenstva. Tresty mohly být poměrně přísné:

půst a duchovní cvičení
propuštění z úřadu
přeložení do jiné farnosti
vyhnanství
nucené práce

To dokazuje, že římskokatolická církev problém rozpoznala a reagovala na něj.

Jazyk narážek

Vatikánské archivy potvrzují, že ženy chápaly sexuální podtext. Nebyly naivní ani nevědomé. V roce 1736 si v Pise žena jménem Rosa stěžovala, že její zpovědník, když se dozvěděl o jejích manželských problémech, jí navrhl, aby „použila prsty na sebe“, aby vzrušila svého manžela. Byla šokována a okamžitě to nahlásila.

V roce 1779 v Onanu zpovědník vysvětlil farníkovi základy pohlavního styku. V roce 1739 v Sieně čelila 40letá Lucie ponížení: její zpovědník tvrdil, že ženy mají „vaječníky jako kuřata“ a že k otěhotnění „stačí sundat klobouk“. Tento rozhovor popsala jako urážlivý zásah do svého intimního života. Ženy chápaly každé takové gesto a narážku jasně: bylo to obtěžování maskované jako „duchovní poučení“.

Hlas lidu proti výmluvám kněze

V roce 1659 kanovník pozval farnici, aby se s ním „setkala na vinici“, a domníval se, že jde o nevinné flirtování. Vnímala to jako hrozbu a stěžovala si úřadům. Historička Emma Ricci, badatelka zpovědních praktik, poznamenává: „Když ženy v 18. století šly k inkvizici, byl to zoufalý, ale úmyslný krok. Věděly, že riskují, ale chápaly, že mlčení je nebezpečnější.“

Historie je dnes důležitá

Psycholožka Carla Falcone (Institut rodinné dynamiky) si je jistá: „Psychologický profil oběti v 18. století je pozoruhodně podobný dnešnímu: zmatek, stud, vina. Ženy však tehdy prokazovaly neuvěřitelnou odolnost.“ Zneužívání ve zpovědnicích nebylo výjimkou, ale systémovým jevem. Jeho mechanismus byl postaven na nerovnosti: mužský kněz a farnice.

Ženy nebyly pasivní – stěžovaly si, kladly odpor a obracely se k soudům. Na rozdíl od stereotypů se inkvizice často stala nástrojem ochrany, nikoli jen represe. Dochované dokumenty ukazují, že ženy chápaly narážky, sexuální jazyk a kontext a rozpoznaly, že se jedná o násilí. Historie zneužívání ve zpovědnicích není jen epizodou z minulosti. Je zrcadlem současných strukturálních problémů. Připomíná nám, že zneužívání moci vždy vzkvétá tam, kde je nerovnost, důvěra a nedostatek kontroly.

autor: – skm –
foto: Pixabay