Kde se vzaly vidličky

Jsou všelijaké báje a legendy o tom, jak se lidé naučili rozdělávat oheň, kdo byl prvním kovářem, a tak dále. Ale co třeba vidličky?

Roku 1608 dlel v Italii Angličan, jemuž říkali Tomáš Coryath (1577–1617). Psal si cestovní deník, do něhož si poznamenával všecko, co jej obzvláště překvapovalo. Popisoval v něm velkolepé benátské paláce, stojící uprostřed vody, nádheru mramorových chrámů starého Říma i hrůznou vznešenost Vesuvu. Avšak jedna věc překvapila Coryatha daleko víc než Vesuv i benátské paláce.

V deníku má i tento zápis: „Jedí-li Italové maso, užívají k tomu maličkých železných nebo ocelových vidlí, jež jsou někdy i ze stříbra. Italy nikdy nepřinutíš, aby jedli rukama. Mají za to, že není dobré jíst rukama, neboť ruce nebývají vždycky čisté.“

Původní vidličky vypadaly jinak

Než se Coryath vypravil domů, opatřil si ony „vidle“. Vidlička, kterou si koupil, málo se podobala naší vidličce. Tehdejší vidličky byly jenom dvojzubé, ale kratičká střenka, ozdobená na konci kuličkou, nebyla o mnoho delší než zuby. Onen nástroj připomínal spíše ladičku než vidličku. Když Coryath přijel do vlasti, chtěl se před přáteli a známými pochlubit svou koupí. Při slavnostním obědě vytáhl z kapsy vidličku a dal se do jídla po italském způsobu.

Všechny oči se na něj obrátily. A když vysvětlil, jakou že to má v rukou zvláštní věc, každý se chtěl na italský jídelní přístroj podívat zblízka. Vidlička putovala kolem stolu. Dámy byly nadšeny půvabným vypracováním, muži se obdivovali italské vynalézavosti, ale všichni se shodli na tom, že tihle Italové jsou divní patroni: vždyť jíst vidličkou je tak nepohodlné!

Tomáš Coryath se pokoušel odporovat, dokazovat, že není správné brát maso do rukou, protože ruce nejsou vždycky čisté. To však vyvolalo všeobecnou nevoli. Cožpak si pan Coryath myslí, že si v Anglii nikdo před jídlem nemyje ruce? Cožpak nám nestačí deset prstů, které máme od přírody, cožpak je třeba, abychom si ještě navíc opatřovali nějaké dva umělé prsty? Jen ať ukáže, zda lehce vládne oněmi nejapnými vidlemi. Coryath tedy chtěl ukázat svou dovednost. Ale hned první kousek masa, jejž si nabral z mísy, spadl mu s vidličky na ubrus. Smích a úšklebky nebraly konce. Chudák cestovatel si musel vidličku zase schovat.

Minulo na padesát let, než se vidličky staly módou i v Anglii. V Rusku se objevily koncem sedmnáctého století. Cestovatel Augustin von Meyerberg napsal roku 1662: „Při obědě před každého hosta pokládají na stůl lžíci a chléb, avšak talíř, ubrousek, nůž a vidličku dávají jen čestným hostům.“

Proč s tím však začali Italové?

Vidlička prý byla vynalezena tenkrát, když se začaly nosit obrovské krajkové límce. Ty při jídle překážely: brada se o ně podpírala a nebylo možno ani hlavu naklonit, protože byla jakoby posazena na velké kulaté míse. Kdo měl takový límec, tomu se ovšem pohodlněji jedlo vidličkou než rukama.

To je podle všeho jen báchorka. Vidličky se objevily tenkrát, kdy se začalo častěji vyměňovat prádlo, kdy se lidé začali častěji mýt, zkrátka tehdy, když začali být čistotnější. Skoro současně s vidličkou začalo se užívat talířů a ubrousků.

autor: – skm –
foto: Pixabay