Řeky bereme jako samozřejmou součást krajiny, ale i ony mají svůj začátek a konec. Některé vyschnou během tisíciletí, jiné však přežívají stovky milionů let.
Řeky působí věčně. Vinou se krajinou, vyhlubují údolí, napájejí ekosystémy a dávají vzniknout civilizacím. Přesto nejsou neměnné. Stejně jako hory, oceány nebo ledovce mají svůj životní cyklus: vznikají, mění se a někdy zcela zanikají. Otázka, která proto geology fascinuje už desítky let, zní: existuje řeka, která dokázala přežít skutečně extrémně dlouhou dobu? A pokud ano, jak dlouho může řeka vůbec existovat?
Podle současných vědeckých poznatků drží prvenství řeka Finke v centrální Austrálii, známá také pod domorodým jménem Larapinta. Její stáří se odhaduje na 300 až 400 milionů let, což znamená, že začala formovat krajinu dávno předtím, než se po Zemi procházeli první dinosauři. V době, kdy Finke vznikala, byl život na souši teprve v plenkách a kontinenty měly zcela jiné uspořádání než dnes.
Řeka Finke se táhne v délce přibližně 640 kilometrů napříč Severním teritoriem a Jižní Austrálií. Na první pohled však nemusí působit nijak výjimečně – většinu roku neteče souvisle. V extrémně suchém klimatu australského vnitrozemí se často rozpadá na řetězec oddělených tůní a napajedel. Právě tato zdánlivá křehkost ale kontrastuje s její neuvěřitelnou geologickou vytrvalostí.
Podle čeho se určuje stáří?
Jak mohou vědci vědět, že je řeka tak stará? Klíčem jsou geologické stopy ukryté v krajině. Jedním z nejsilnějších důkazů je takzvaná příčná axiální drenáž. Zjednodušeně řečeno: řeka Finke protíná tvrdá horská pásma MacDonnell Ranges napříč, místo aby tekla podél nich. To je z pohledu fyziky i geologie neobvyklé, protože voda si běžně hledá nejsnazší cestu.
Tento paradox lze vysvětlit pouze jedním způsobem: řeka tu byla dříve než samotné hory. Když se pohoří během tektonických procesů pomalu zvedalo, Finke si dokázala udržet svůj směr a postupně se zařezávala do rostoucího terénu. Tento jev, známý jako antecedence, patří mezi nejpádnější argumenty pro extrémní stáří řeky.
Další důkazy přináší chemické analýzy hornin a sedimentů. Zvětrávání zanechává specifické izotopové podpisy, které fungují jako časová razítka. Protože radioaktivní izotopy se rozpadají známou rychlostí, mohou geologové zpětně vypočítat, kdy byly horniny naposledy vystaveny povrchovým procesům, jako je proudění vody nebo kontakt s atmosférou. Všechny tyto údaje dohromady vytvářejí obraz řeky, která se vyvíjela po stovky milionů let.
Nebyla ničím ovlivňována
Dlouhověkost Finke má ještě jeden důležitý důvod, a to výjimečnou stabilitu australského kontinentu. Austrálie leží uprostřed tektonické desky a po velmi dlouhou dobu nebyla vystavena dramatickým srážkám, sopečné činnosti ani rozsáhlému zalednění. Právě ledovce jsou přitom jedním z hlavních „ničitelů“ říčních systémů jinde na světě. Finke se tak mohla vyvíjet relativně nerušeně.
Její budoucnost však zůstává nejistá. Suché oblasti jsou mimořádně citlivé na změny klimatu i lidské zásahy. Rostoucí spotřeba vody a postupující oteplování mohou i takto starobylý systém zásadně narušit. Pokud by Finke jednou definitivně vyschla, o titul nejstarší řeky by se mohla ucházet například New River ve Spojených státech, která je „pouze“ o něco mladší.
autor: Zuzana P.
foto: Pixabay, YouTube Beau Miles
Štítky: dinosauři, Finke, historie, příroda, řeky, tok
Sdílet na Facebooku
