Pravdivý osud Jantarové komnaty

Pohádková Jantarová komnata, místnost, která se stala pokladem nedozírné ceny, stála v ruském paláci stovky let. Vznešené umělecké dílo, jejíž cena se nedá ani vyjádřit, zmizela ve druhé světové válce a lovci pokladů ji od té doby marně hledají. Podívejme se na její skutečný osud, ale musíme varovat: odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. 

Jantarová komnata byla nádherná – byla pokryta ozdobenými pozlacenými panely, které jasně zářily zlatem a jantarem – světlými drahokamy zkamenělé stromové pryskyřice jasné žluto-červené barvy. Kousky jantaru byly poskládány do panelů a vytvářely pestré mozaiky krásných vzorů – byl to oslňující pohled. Jantarová komnata stála, podle dnešních kursů, možná stovky miliónů dolarů, ale z historického a uměleckého hlediska byla její cena nevyčíslitelná. Jakýkoliv přeživší jediný panel, pokud by byl nalezen, by jistě odpovídal neobjevenému dílu Da Vinciho nebo Picassa.

Historické počátky Jantarové komnaty jsou dobře známé a nejsou nijak záhadné. Její vznik se datuje rokem 1701 pro palác Charlottenburg v Berlíně (tehdy Prusko), ale když byla dokončena, byla instalována v blízkém berlínském městském paláci. Když Petr Veliký navštívil Prusko v roce 1716, jeho obdiv byl takový, že mu ji král Fridrich Vilém I. nadšeně daroval, jako součást upevňování jejich spojenectví. Petr Veliký ji dal nainstalovat v Kateřinském paláci jižně od St. Petersburgu, kde byla ještě rozšířena a doplněna. Nakonec zahrnovala přes šest tun jantaru. Není nadsázkou tvrzení, že to byl ten nejkrásnější a nejúžasnější pokoj, jaký byl kdy vyzdoben.

Jantarová místnost byla více než dvě století pýchou Ruské říše a pak Sovětského svazu. 

V roce 1941 nacisté napadli Sovětský svaz. Sověti evakuovali všechny umělecké poklady, které mohli – miliony artefaktů z Ermitáže a různých paláců – ale samotná Jantarová místnost se ukázala být příliš křehká, než aby mohla být bezpečně rozebrána. Mladý ruský kurátor Anatolij Michajlovič Kučumov (1912-1993) napsal, že všechno, co by se pokusili z Jantarové komnaty odstranit, by se rozpadlo. To nejlepší, co lze prý udělat, je spěšně postavit falešné stěny před jantarové panely, aby je skryly. Tak se také stalo. Když ale nacisté přišli, věděli přesně, co hledat, a kde to najít. Oddělili panely od zdí, zabalili je do beden a poslali do Königsbergu (tehdy součást nacistického Německa, dnes Kaliningrad v Ruské federaci). Byla to sprostá loupež, jakých nacisté po Evropě provedli tisíce, ale pro Němce šlo o návrat svého největšího uměleckého díla. Komnata byla umístěna v hradním muzeu v Königsbergu ve sbírce Alfreda Rohdea, pečlivě rekonstruovaná a nakonec zpřístupněná veřejnosti. Jantarová komnata byla však stále ohrožena. Königsberg byl sice většinu války bezpečným městem, ale nakonec čelil britským bombardérům a dělostřelectvu postupující Rudé armády, která o město bojovala celé tři měsíce! Hrad Königsberg byl značně poškozen. A co se stalo s Jantarovou komnatou? 

 

Stopy se ztrácí

Od konce války se s teoriemi, kde komnatu hledat, roztrhl pytel. Je známo, že nacistická jednotka pro kořistění kulturních statků Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg (ERR) měla na starost uchování komnaty. Mnozí věřili, že byla zabalena do beden a přesunuta před Rudou armádou z Königsbergu. Další jsou ujištěni, že byla na lodi, která se potopila; někteří říkají, že byla uložena v důlních šachtách; jiní tvrdí, že se stále schovaná v neznámém skladu. Vedle toho vznikly i daleko bláznivější tvrzení. Hledači pokladů po celé Evropě začali honbu za Jantarovou komnatou… a jak se ukázalo, dostali k tomu přesvědčivý důvod.

Nikdy ji nenajdete!

Tento důvod vyšel najevo v roce 2004, kdy investigativní novináři Cathy Scott-Clark a Adrian Levy publikovali svou knihu „Magnus opus, Amber Room: The Fate the World’s Greatest Lost Treasure.“ Po celá léta vedli  rozhovory s každým žijícím člověkem, který hrál nějakou významnou roli v osudu Jantarové komnaty, včetně bývalých zpravodajských důstojníků, německých a ruských vládních úředníků, bývalých vojáků a kurátorů. Výsledek jejich snažení se dal očekávat: zmatek protichůdných informací, propagandistických proklamací studené války, krycích příběhů a plody z nedostatku spolupráce různých států, organizací i hledačů ztracených uměleckých pokladů. Objevila se však jedna jasná stopa. Scott-Clark a Levy napsali:

„Bylo jasné, že Sovětský svaz, i když hledal Jantarovou komnatu, také věděl, že ji nelze najít.“

Důvod? 

Sověti věděli, že Jantarová komnata byla zničena jejich vlastními vojsky při bojích o Königsberg. Jenže zmizení Jantarové komnaty se mohlo stát důležitým pěšcem v poválečné hře o reparace. Scott-Clark a Levy píšou: „Dokonce i dnes mýtus o chybějící Jantarové komnatě slouží dobře ruské vládě. Ta drží 1,6 miliónů uměleckých děl, odvezených z Německa během druhé světové války. Kdykoliv Německo vznese otázku restituce těchto předmětů, tak se odpoví „chybějící“ Jantarovou komnatou.“

Aby utajení bylo dokonalé, Sovětský svaz nechal svého spojence, NDR, hledat Jantarovou komnatu silami Státní bezpečnosti (STASI). V roce 1958 vyšla v novinách Freie Welt  reklama s tímto textem „Das Bernsteinzimmer: Können Sie

helfen es finden?“ (Jantarová komnata: pomůžete nám ji najít?) Hledání řídil úředník Stasi jménem Paul Enke (1925-1987), kdysi příslušník Hitlerovy mládeže, a po vstupu do Stasi udělal kariéru a dosáhl hodnosti plukovníka. Enke zasvětil svůj život pátrání po Jantarové komnatě a napsal dokonce i knihu, která je doposud jedním ze základních zdrojů lovců pokladů – „Bernsteinzimmer-Report.“ (Zpráva o Jantarové komnatě, 1986).  

K jakým závěrům jsem došel (nejen) já? Potřebu zakrýt zničení Jantarové komnaty měl i kurátora Kučumov a to z dost osobních důvodů. Po skončení války patřil mezi vědce, kteří zkoumali  zříceniny hradu v Königsbergu, a našli dostatek důkazů o tom, že Jantarová komnata zde bezezbytku shořela. Snad nejvýznamnějším objevem Scotta-Clarka a Levyho byl Kučumovův archiv, ve kterém se našly krabice s dokumentací, vyprávějící příběh o vnitřním konfliktu, a dovedné hře o objevování a potlačování informací. Kučumov věděl, že někteří jeho bývalí muzejní kolegové se dostali do gulagů za to, že nebyli schopni ochránit umělecké poklady před nacisty. Kučumovovo vlastní selhání bylo zdaleka největším z nich – oznámil přece v roce 1941 nadřízeným, že Jantarová komnata se nedá v průběhu několika týdnů demontovat, a tak navrhl vytvořit falešnou zeď, která jen neúspěšně kryla místnost. Jenže Němci byli schopni demontovat Jantarovou komnatu během pár dní. Kučumovova účast na organizaci zvláštní komise, zaměřené na hledání Jantarové komnaty, byla lež. V letech 1967 až 1984 stál v čele Kaliningradské geologické a archeologické expedice s kódovým označením „Pěvecké sdružení“, která neměla najít Jantarovou komnatu, ale udržet při životě naději, že Němci ji důkladně ukryli, tedy stále někde je, a může být nalezena. Dokonce v roce 1989 napsal knihu „Jantarová komnata,“ která zůstává nejoblíbenějším zdrojem pro badatele alternativní historie. Píše v ní:

„Jantarová místnost nezanikla… Existuje mnoho tajných míst nacistů, které dosud nebyly na území Německa, Rakouska a dalších zemí objeveny. Je jen otázka času, než se najde.“

Kam se tedy Jantarová komnata poděla? 

V roce 1945 nacisté – s vědomím, že se blíží jejich konec – skutečně rozebrali Jantarovou komnatu a zabalili ji do beden, připravených k evakuaci do Saska. Bylo však příliš pozdě a bedny zůstaly v místnosti hradu, nazvané Rytířská síň – v malé části hradu, která přežila bombardování a dělostřeleckou palbu. Po obsazení hradu Rudou armádou nedošlo k ochraně hradu a požáry se v noci z 9. na 10. dubna 1945 rozšířily i sem. Jantar hoří jako dříví. Německý manažer hradu Paul

Feyerabend důkladně informoval sovětské důstojníky a potvrdil obsah přepravek a jejich umístění. Kučumov četl o Feyerabendově svědectví, a také o zprávě profesora Alexandra Brusova, který byl poslán do trosek Rytířského sálu k získání měděných závěsů a další artefaktů, jež byly označeny za součást Jantarové komnaty. Kučumov dokonce sám hovořil s Feyerabendem, a také získal tři ze čtyř florentských kamenných mozaiek – jediné části Jantarové komnaty, které nebyly hořlavé – z Rytířského sálu. Tyto nálezy byly absolutním důkazem o tom, kde komnata byla a zůstala; a Brusov podal zprávu o této skutečnosti.

Syn svého otce

Ale o 33 let později, v roce 1978, Němec Hans Achterman sledoval televizní dokument o Jantarové komnatě. Když se objevil obrázek čtvrté kamenné mozaiky, zjistil, že ji zná, protože ležela v podkroví domu jeho rodičů. Jeho otec patřil mezi vojáky Wehrmachtu, kteří v roce 1941 demontovali Jantarovou komnatu z Kateřinského paláce, a mozaiku ukradl. Pak, v roce 2000, když jeho otec zemřel, si Achterman pomyslel, že by mohl z mozaiky vydělat nějaké peníze a kontaktoval profesora Wolfganga Eichwedeho, který zprostředkovával návrat válečných artefaktů mezi Německem a Ruskem. Mozaika byla skutečně pravá; to byla ta, která chyběla, když Kučumov našel další tři v troskách v Königsbergu v roce 1946, a fotografie potvrzují, že tato chyběla.

Objev mozaiky podnítil novou vlnu konspiračních teorií a divokých tvrzení, že místnost je stále někde zabalená. Během této doby se objevilo několik dalších kusů, včetně komody, která byla součástí původní komnaty. Nálezy představily další pobídky pro lovce pokladů a jejich vhodnou motivaci.

Kopie jako důkaz?

Přesto všechno je tu opravdu jediný – a v mnohém přesvědčivý- důkaz, že ruská vláda ví o nenávratně zničené Jantarové komnatě. Tento důkaz se nachází v Kateřinském paláci jižně od Petrohradu, kde původní komnata setrvala více než dvě století. Tím důkazem je dnešní zrekonstruovaná Jantarová komnata, kterou můžete navštívit, a obdivovat nejlepší schopnosti současných řemeslníků, kteří ji vyrobili. Ti byli pověřeni sovětskou vládou v roce 1979 – nemnoho roků před Kučumovovou „Pěveckou společností“. Ta byla nakonec rozpuštěna – a do práce se dal tým čtyřiceti německých a ruských odborníků na jantar, který 24 let vytvářel novou Jantarovou komnatu, za cenu mnoha milionů dolarů. Bylo vynaloženo obrovské úsilí, aby byla reprodukce co možná nejúplnější, a to i do té míry, že bylo nutné definovat 350 různých odstínů jantaru, mnohé jen a pouze z černobílých fotografií. Z tak obrovského úsilí je patrné, že Rusové s možností návratu původní komntaty vůbec nepočítají.

Ta nová byla otevřena v roce 2003 ruským prezidentem Vladimírem Putinem a německým kancléřem G. Schröderem u příležitosti 300 let vzniku Petrohradu. Slouží mnoha účelům. Nejzřetelněji ukazuje, že Sověti si byli dobře vědomi toho, že originál se už nikde neobjeví; za druhé, vytváří jasnou čáru před německými nároky, požadujícími odškodnění za odcizená díla; a za třetí, přitahuje množství turistů.

Nezapomínejme však na jiný účel. Dráždí a znepokojuje lovce pokladů, kteří, navzdory snadno dostupným skutečnostem, trvají na tom, že na ně někde v nějaké temné jeskyni čeká poklad nevýslovné hodnoty…

Text, -skm-, Foto: Shutterstock

zdroje:

• Scott-Clark, C., Levy, A. The Amber Room: The Fate of the World’s Greatest Lost Treasure. New York: Walker & Company, 2004.
• Enke, Paul: Bernsteinzimmer-Report. Verlag Die Wirtschaft. (1986)
• Кучумов, А. М. – Воронов, М. Г.: Янтарная комната. 1989 г.

Štítky: mystéria, nacisté, poklady, záhady