Mučení jako léčebné metody historie

Dříve existovaly metody, které připomínaly spíše mučení než jakoukoli pomoc. Historie je protkaná šílenými způsoby léčení, například lobotomií.

Až do konce 18. století byly osoby s duševním onemocněním považovány nikoli za nemocné, ale za posedlé ďáblem, čarodějnicemi a čaroději. Proto exorcismus či poprava těchto jedinců nebyly ničím výjimečným. V roce 1793 vyzval francouzský psychiatr Philippe Pinel k tomu, aby se lidé s duševními poruchami považovali za „nevinné, avšak nemocné” a začali se léčit. Praktikované metody však připomínaly spíše mučení.

Elektrošoky

Jednou z nejznámějších a nejděsivějších léčebných metod je s jistotou elektrokonvulzivní terapie neboli elektrošoky. Tato praktika byla poprvé testována na pacientech v roce 1934, přičemž v následujících desetiletích nabrala její obliba na obrátkách.

Maďarský lékař Ladislo Meduna si všiml, že pacientům trpícím schizofrenií je po křečovém záchvatu lépe. Zbavili se halucinací, bludů a nesouvislé řeči. Podle Meduny mohl stejný záchvat, pouze uměle vyvolaný, pomoci překonat onu nemoc. Proto začal v terapii používat lék kardiosol, který způsobil záchvat na pár sekund po jeho užití. Stav pacientů se zlepšoval těsně před našima očima. Přestože se příznaky choroby později vrátily, lékaři věřili, že vyřešení tkví v délce terapie.

O revolučním objevu se dozvěděl Hugo Carletti, děkan Fakulty duševních a nervových nemocí na Univerzitě v Římě, který řadu let používal elektrické šoky při pokusech na zvířatech. Rozhodl se, že tato metoda bude mnohem účinnějším způsobem k vyvolání záchvatů u pacientů. A tak se zrodila ECT.

„Léčba elektrickým proudem” mohla být v tehdejší době povinná, navíc se nepoužívala anestezie či léky uvolňující svaly. Pacient se při tomto mučení prohnul v zádech, vzduch vycházel z plic, končetiny se náhodně pohybovaly, tělo se samovolně zbavovalo moči, stolice a semenné tekutiny. Aby toho nebylo málo, v kostech se objevily mikrotrhliny. Téměř všichni jedinci, kteří byli tímto způsobem „léčeni”, ztratili paměť. Zpravidla se zotavili během několika dní, ale někteří se nevzpamatovali už nikdy.

Současně se ECT snažilo léčit naprosto všechny duševní choroby a poruchy, takže téměř žádný pacient v polovině minulého století neunikl několika sezením „elektrického šoku”. Spisovatel Ernest Hemingway sám prošel 13 sezeními. Jeho paměť se již nikdy úplně nevzpamatovala a krátce před tím, než spáchal sebevraždu, prohlásil:

„Tito lékaři, kteří mi dávali elektrické šoky, nerozumí spisovatelům. Ať se všichni psychiatři naučí psát fikci, aby pochopili, že to znamená být spisovatelem. Jaký mělo smysl zničit můj mozek a vymazat mi paměť, jež je mým hlavním městem, a odhodit mě na okraj života?”

Hydroterapie

Tento pojem se dnes jeví jako mírně zastaralá obdoba známého pojmu „lázeňské procedury”. Avšak pro jedince s duševním onemocněním, kteří byli tímto způsobem léčeni, se slovo hydroterapie stalo synonymem pro mučení. Zpočátku postup spočíval v ponoření pacienta do vany, aby se mohl uvolnit. Původně procedura trvala asi den, jenže později se to rozhodli vylepšit.

Pacienti byli nejprve náhle ponořeni do ledově studené vody, aby jejich tělo zažilo doslova šok, po němž následovala únava. Poté začali onoho chudáka zahřívat až do prvních příznaků dušení. Věřilo se totiž, že panický strach tím vyvolaný byl nepostradatelným pomocníkem v boji proti deliriu. Jiné metody vodoléčby byly zcela založeny na starověkém asijském mučení: pacient se umístil do vany a na jeho hlavu se pomalu vylévalo několik desítek věder s ledovou vodou, či byla na týl hlavy vylévána voda tenkým pramínkem z velké výšky. Ve stejné době se zrodil prototyp Charcotovy duše, kdy se na pacienty doslova „střílelo” z hasičské hadice.

Hydroterapie ve skutečnosti neměla na pacienty žádný léčebný efekt. Jediným výsledkem byl strach nemocných z této procedury. A tak se ti, kterým choroba umožňovala ovládat své jednání, chovali podle požadavků personálu. Hlavně, aby se nedostali do tohoto „léčení”.

Lobotomie

V roce 1935 vyslovil doktor Egas Moniz hypotézu, že průnik vláken ve frontálním laloku by mohl být účinný při léčbě duševních poruch. První operace proběhla v roce 1936 a nesla název „leukotomie”. Při tomto zásahu nebyly poškozeny čelní laloky mozku, ale přerušila se pouze bílá hmota neuronových spojů spojujících frontální části s ostatními částmi mozku. Po provedení asi stovky operací začal Moniz popularizovat svou metodu, ačkoli ve skutečnosti pozoroval pouze 20 pacientů.

V roce 1949 obdržel Moniz Nobelovu cenu za objev. Během druhé světové války se totiž mnoho vojáků vracelo z fronty s posttraumatickou stresovou poruchou, a tak se lobotomie začala používat jako rychlý, levný a účinný prostředek k „uklidnění” pacientů. O něco dříve byla vynalezena metoda transorbitální leukotomie (lobotomie s hrotem na led), kdy zúžený konec chirurgického nástroje připomínající hrot na led mířil na kost očního důlku, za pomoci chirurgického kladiva se propíchla tenká vrstva kosti a nástroj byl vložen do mozku. První operace probíhaly se skutečným sekáčkem na led. Ve skutečnosti se celá operace prováděla naslepo.

Studie účinnosti lobotomie se prováděly s porušením metodiky a hlavním kritériem pro zotavení byl stav pacienta, ve kterém se dal snadno zvládnout. Teprve později, konkrétně v 50. letech, prošly pečlivým rozborem následky lobotomie.

Ukázalo se, že operace skutečně proměnila člověk v „zeleninu”. Způsobila záchvaty, ztrátu motorické koordinace, částečnou paralýzu a inkontinenci moči. Pacienti vykazovali výrazné zhoršení inteligence, ztráceli kontrolu nad svým chováním, stali se emočně nestabilními a přišli o schopnost cílevědomé činnosti, kritického myšlení a práce, s výjimkou té nejprimitivnější. Reálně se proměnili v lidské zombie, tedy jen chodící lidskou skořápku.

autor: – skm –
foto: piqsels.com
commons.wikimedia.org