Pravděpodobně někdy každý z nás prohlásil, že má nějaké fobie. Jedná se o nepřiměřený strach z věcí, zvířat nebo situací, ale naštěstí jsou řešitelné.
Mnoho lidí se začne třást, když se postaví blízko kraje vysoké rozhledny a jiný by zase nesáhli na tarantuli nebo hada. Někdy však fobie až neúměrně narůstá oproti nebezpečí, které v danou chvíli hrozí. A v takové chvíli lze danou osobu diagnostikovat se specifickou fobií. Ta se týká až extrémního strachu nebo úzkosti z nějakého objektu či situace. Spousta lidí mezi řečí řekne, že má z něčeho fobii, ale jak se určuje ta skutečná? Aby se něco dalo klasifikovat jako specifická fobie, musí být konkrétní strach z něčeho dlouhodobý a trvalý. Opakuje se pokaždé, když se dotyčný setká s předmětem nebo situací a musí zasahovat do každodenního života, například ovlivňovat i koníčky, vztahy nebo práci.
Jak fobie rozdělovat
Je potřeba vědět, že skutečná fobie už překračuje pouhá strach nebo obavy. Doslova vás děsí k smrti, oslabuje a brání v normálním životě. Podle klinického psychologa z Metropolitní univerzity v Torontu, Martina Antonyho, který řídí laboratoř pro výzkum a léčbu úzkosti, dělí se fobie na pět rozdílných kategorií podle toho, jakého okruhu se týkají:
- Zvířata: nejčastějšími jsou hadi a pavouci, následně hlodavci, ale patří sem všechna zvířata.
- Přírodní prostředí: strach z výšek, z vody nebo bouří – to jsou jen některé příklady z této kategorie.
- Krev, poranění, jehly: sem spadá strach z injekčních stříkaček, krve, operací, úrazů a podobných podnětů.
- Situační: strach vyvolává určité prostředí nebo nějaké situace, třeba řízení, létání nebo jízda výtahem.
- Ostatní: sem patří cokoli, co nelze zařadit do předchozích kategorií, například strach z klaunů.
Vznik specifických fobií
V některých případech se mohou specifické fobie objevit po traumatických událostech nebo po záchvatech paniky, které se spojí s prostředím. To pak může konkrétní děs znásobit a podpořit. Příkladově, dostane-li řidič auta záchvat paniky během řízení, může se u něj rozvinout fobie z opětovného usednutí za volant ze strachu, aby se situace neopakovala a třeba nenaboural. Někdy se ale fobie objeví bez jasného spouštěče. Častokrát jde o něco, co může skutečně ohrozit zdraví člověk, jako je pád z výšky, ale obava je neúměrná riziku.
Pokud má člověk jednu úzkostnou poruchu, je dost pravděpodobné, že se u něj rozvinou i další. Proto se někdy specifické fobie vyskytují spolu s generalizovanou úzkostí nebo panickými atakami. Příležitostně se mohou tyto poruchy překrývat, a tak může být obtížné je diagnostikovat. Jako jeden z příkladů lze uvést ženu, která se bála řídit vozidlo. Nakonec však strach neproudil z toho, že by se bála nehody, a tedy ohrožení svého života, ale obávala se, aby ji ostatní řidiči na silnici neodsoudili za její způsob jízdy. Spíše se tedy jednalo o sociální úzkost, a ne o fobii. Je proto velice důležité u léčby zjišťovat příčiny, proč se dané situace nebo věcí lidé obávají.
Lze fobie léčit?
Odpověď je naštěstí kladná. Existují velice účinné léčby, například expoziční terapie, při níž pacient postupně a pod kontrolou čelí svému strachu. Člověk se strachem z hadů začíná pohledem na klikatou čáru na papíře, pokračuje na kresleného hada, poté na fotku a nakonec na skutečné zvíře. Cílem je dostat pacienta mimo jeho komfortní zónu, ale ne do stavu paniky. Říká se tomu tzv. zóna učení. Osoba v ní dělá něco pro ni obtížného, aktivuje to úzkost, ale nedostaví-li se obávaný výsledek, strach se neposílí. Vždy to probíhá pod kontrolou odborníka. Většinou se léčba zahajuje u terapeuta a podle volby pacienta ji může sám postupně aplikovat i mimo.
Psychologové jsou od toho, aby člověku pomohli hlídat jeho úzkost během celého procesu s cílem udržet pacienta mimo komfortní zónu, aniž by panikařil. Jakmile člověk zažívá úzkost bez reálného nebezpečí u fobie, systém strachu v mozku se znecitlivuje a úzkost postupně klesá. Pokud jde o těžší případy, mohou terapeuti doporučit i další terapie. To se dělá hlavně u fobií z krve nebo injekčních stříkaček.
Přibližně 70 % lidí totiž trpí fobií z krve a stříkaček proto, že se bojí omdlévání. A to samozřejmě může skutečně nastat – jde o nekontrolovatelný reflex zvaný vazovagální reakce. Jsou-li pacienti náchylnější k mdlobám, může být fobie posílena. Jinými slovy se jejich strach ze situace potvrdí, pokud skutečně omdlí. V těchto případech se proto doporučuje praktikovat tzv. aplikované svalové napětí. Pod to patří cílené napnutí určitých svalů, aby se snížila vazovagální reakce, a tedy předešlo se skutečné možnosti omdlení.
autor: Zuzana P.
foto: Pixabay
Štítky: člověk, děs, fobie, léčba, mozek, obava, psychologie, strach, terapie, úzkost
Sdílet na Facebooku
