Jak zastavit mor

Mor nepřekročil hranice malé anglické vesnice, protože obyvatelé se obětovali, aby jednou provždy ukončili infekci.

V Evropě vznikala stále častěji ohniska moru, která se rozšířila do velkých oblastí, a vyžádala si velké množství životů. V Anglii vypukl dýmějový mor s obnovenou silou na konci 17. století a sužoval zemi po dva roky. Jako první byl napaden Londýn. Bohatí lidé (včetně krále Karla II.) prchali z hlavního města na svá venkovská panství. Chudí a nevzdělaní zůstali v Londýně, a museli se postarat sami o sebe.

Čelili nemilosrdnému a děsivému nepříteli. Když se Sněmovna lordů v následujícím roce konečně sešla, aby diskutovala o krizi, rozhodla se místo opatření a pomoci, že metoda izolace nakažených osob do jejich domácnosti se nebude vztahovat na významné osoby, a že morové nemocnice nesmí být postaveny v blízkosti šlechtických sídel. Tento sobecký a bezcitný postoj přispěl k pocitu opuštění mnoha chudých, kteří také odešli z Londýna, kde zemřelo přibližně 100 tisíc lidí.

Mor se rozšířil

Úprk bohatých z Londýna do celé Anglie znamenal, že se nákaza rychle rozšířila po celé zemi. A tak byly zasaženy i odlehlé venkovské oblasti, které by jinak mohly být v bezpečí před chorobami z městských oblastí. Mor se šířil infikovanými blechami z malých zvířat. Bakterie se dostaly do kůže kousnutím blechy, a cestovaly lymfatickým systémem do lymfatické uzliny, která zduřela.

Tak vznikla charakteristická boule, která se objevila zpravidla pod paží, ale také v oblasti krku nebo třísel. V kombinaci s černými modřinami pod povrchem kůže, horečkou, zvracením a křečemi, byl mor opravdu děsivou nemocí, která se šířila se zarážející rychlostí. Lidé 17. století věřili v různé teorie o původu moru. Většina se domnívala, že je to trest poslaný Bohem za hříchy světa. Lidé hledali odpuštění v modlitbách a pokání za své hříchy. Mnozí se domnívali, že mor je způsoben špatným vzduchem.

Ti, kteří si to mohli dovolit, nosili šátky s kapsami, naplněné bylinkami, kořením nebo sladce vonícími květinami. Okna a dveře byly zavřené a mnozí byli přesvědčováni, aby jako prevenci kouřili tabák. Byly také odstraněny velké hromady páchnoucích odpadků. Tím odpadl zdroj potravy pro krysy, které se tak vydaly za potravou do domácností.

Zima to na chvíli stopla

I když to byl pozitivní krok, paradoxně se tak kolonie nakažených blech dostaly blíže k lidem, a nemoc se dále šířila. Nedodržováním izolace osob se mor rozšířil po celé zemi. Infekce došla až k malé vesnici Eyam, která se nachází v hrabství Derbyshire na severu. Mor se dostal do vesnice v roce 1665. Krejčí jménem Alexander Headfield obdržel látku přímo z hlavního města a ta byla infikovaná.

Jenže krejčí si nevšiml hnízda blech, když rozbalil látku, a brzy zemřel. Tak začala epidemie, která si vyžádala životy třetiny vesnice, kde tehdy žilo 800 lidí. Na konci roku zemřelo 40 lidí. Začala zima a epidemie ustoupila, obyvatelé si mysleli, že se všechno zastavilo, ale radost byla předčasná. S příchodem tepla se infekce začala znovu šířit.

Místní kněží byli pilíři komunity, a nejvzdělanější lidé ve vesnici. V Eyam reverendi Thomas Stanley a William Mompesson, oba vysoce vzdělaní, se zasloužili o to, aby byl mor uzavřen ve vesnici, a nešířil se do okolí a nedalekého města Sheffield. Obyvatelé pochopili, že mor nezmizí, a také chtěli opustit Eyam, ale služebníci církve zde zasáhli. Díky kázáním se lidé rozhodli zůstat ve vesnici, aby se infekce nerozšířila do jiných vesnic. Církevní činitelé vložili do mysli obyvatel moudrou myšlenku, že šíření nemoci do jiných vesnic by byl špatný krok. Karanténa byla vyhlášena.

Nikdo ven, nikdo dovnitř

Kolem vesnice byla stanovena linie, a žádný obyvatel Eyamu ji nesměl projít. Východy a vstupy do vesnice byly uzavřeny, a všude byly postaveny cedule s varovnými nápisy pro příchozí cestující, aby nevstupovali. Zpráva o nemoci se rozšířila po všech vesnicích v okolí. V červnu 1666 obyvatelé vesnice učinili rozhodnutí, že nikdo z nich neopustí Eyam. Během karantény nebyly téměř žádné pokusy o překročení hranice, dokonce ani na vrcholu nemoci v létě 1666.

Eyam nebyl ale soběstačnou vesnicí. Potřebovala zásoby. Za tímto účelem byla obec zásobována potravinami a nezbytnými potřebami z okolních vesnic. Sám hrabě z Devonshiru zajišťoval zásoby, které byly ponechány na jižní hranici vesnice. Na zaplacení těchto zásob vesničané nechali peníze v nádržkách, naplněných octem. To byla tehdejší metoda dezinfekce.

Mezi další přijatá opatření patřil plán pohřbít všechny oběti moru co nejrychleji a co nejblíže místu, kde zemřely, než na vesnickém hřbitově. Správně bylo usouzeno, že to sníží riziko šíření nemoci z mrtvol, čekajících na pohřbení. To bylo spojeno se zamykáním kostela, aby se zabránilo soustředění farníků do kostelních lavic. Místo toho se mše konaly pod širým nebem, aby se zabránilo šíření nemoci.

Daň byla vysoká

Lidé byli připraveni na jistou smrt, protože už ztratili veškerou naději na ústup moru. Vesnice Eyam, i když nepochybně zachraňovala životy tisíců lidí v okolí, zaplatila vysokou cenu. Procentuálně zde utrpěli vyšší počet obětí než v Londýně. Během 14 měsíců moru zemřelo 260 vesničanů Eyamu z celkového počtu 800 obyvatel. Morem bylo postiženo 76 rodin; mnoho jich úplně vymřelo.

Zbylo jen velmi málo přeživších. Vyprávěli, jak pohřbívali celé rodiny, sami sobě kopali hroby. Mor byl poražen díky vysoké ceně obětováním vlastních životů. Tento čin se stal hrdinským a zapsal se do historie. Je příkladem, jak v dobách krize a nemoci myslet nejen na své pohodlí, ale dodržováním ochranných opatření chránit především jiné lidi.

autor: – skm –
foto: Pixabay