Víte, že evropská Meluzína z lidových pověstí, často zobrazovaná jako mořská panna, někdy s dvojitým ocasem, nebo jako tvor s hadím tělem od pasu dolů, či dokonce drak, má něco společného s pohanskou Větrnicí?
Meluzína je svým příběhem spojena s významnými rody, jako jsou Anjou, Lusignan a Plantagenet, a sloužila jako varovné znamení pro šlechtice z těchto rodin před nadcházející smrtí nebo významnou změnou v jejich životě. V roce 1393 dokončil spisovatel Jean d’Arras svou „pravdivou historii” o víle Meluzíně. Rozšířil tak příběhy o vznešeném českém králi Janu Lucemburském, vévodovi Janu II. z Berry, jeho sestře Marii z Baru a jejich bratranci, moravském markraběti. Ve stejném roce pak své dílo věnoval památce vztahů mezi Arrasem a rodem Lucemburků.
Kdo je Meluzína?
Meluzína jako víla – nevěsta byla ve středověku snem každého muže. Představovaná nevěsta mohla být získána pouze za jedné podmínky, a to, že ženich ji nesměl rušit nebo špehovat během jednoho konkrétního dne v týdnu, kdy se uzavírala v soukromí. Pokud by tuto podmínku porušil, víla Meluzína by zmizela (utopila se).
Rytíř Raimondin se ocitl v nešťastné situaci poté, co omylem zabil jelena svého strýce. V zoufalství se toulal lesem, kde u pramene potkal vílu Meluzínu, která mu nabídla sňatek. Vzali se a díky jejím kouzelným schopnostem brzy dosáhli bohatství a prosperity. Nicméně Raimondin porušil svůj slib a špehoval ji při její proměně. Když odhalil její skutečnou podobu, Meluzína zmizela. Raimondin ji, v hlubokém zármutku, už nemohl najít, i když se mu občas zjevovala.
Po jejich odloučení však Meluzína stále budovala kouzelnou budoucnost pro jejich děti. Dokonce se říkalo, že Meluzína radila jejich synovi Hugovi, jak vést vojsko. Raimondin se nakonec oddal přísnému náboženskému životu a jeho rodina se vyhoupla do vládnoucí elity. Jejich legenda se stala vzorem pro středověké vládce, včetně rodu Lucemburků, kteří se s mýtem ztotožňovali.
Nejznámější legenda
Meluzína a její příběh tak pronikly nejen do umění vládnutí, ale i do podoby politických sňatků. Tímto způsobem se Meluzína stala mytickou zakladatelkou celé řady vládnoucích rodů, což je patrné například ve vlámských kronikách právě Jeana d’Arrase. Meluzína rovněž dala vzniknout tradici heraldiky. Její děti nosily modré a stříbrné pruhy, které jsou až do dnešních dnů součástí šlechtických erbů.
Postupem času byl příběh Meluzíny a jejích synů obohacen různými verzemi od nových autorů. Rod Lucemburků si udržel významné místo a postava Meluzíny se stala symbolem tohoto královského rodu. Právě lucemburská legenda o Meluzíně je asi v naší zemi nejznámější. Ta vypráví, že roku 1000 získal mladý hrabě Sigefroi římskou pevnost zvanou Lucilinburhuc. Byla postavena na mysu Bock a dominovala hlubokým údolím řek Pétrusse a Alzette.
Když prý hrabě projížděl lesy lemujícími tyto úrodné řeky, zjevila se mu nymfa neskutečné krásy, která si ho vybrala. Okamžitě mezi nimi propukla upřímná a intenzivní láska. Jejich město bohatlo a založili rod Lucemburků. Lidé také Meluzínu nazývali ženou vody. Bylo řečeno, že jednou týdně sama odcházela do ústraní, aby se vrátila do své elementární formy s fyzickými atributy elementu vody. Sigefroi se odchýlil od svého slibu, že ji v těchto dnech nepřekvapí, a objevil druhou, temnou stránku Meluzíny. To ho vyděsilo a jeho odmítnutí způsobilo, že Meluzína trpěla do té míry, že se vrhla z vrcholu Bocku. Pak se ponořila do řeky a už se nikdy neobjevila.
A co Větrnice?
V dalších částech Evropy kolovaly podobné příběhy o legendárních zakladatelích, mezi nimiž byla Meluzína jednou z nejznámějších. Příběh Meluzíny nadále ovlivňoval kulturu, zvláště v souvislosti s rodinnými tradicemi a vlámským uměním. V našich zemích pak příběh Meluzíny zřejmě splynul s dávnou pohanskou tradicí. V té je známa ženská vzdušná bytost Větrnice, jež měla být sestrou či matkou větru. Lidé ji v dávných dobách během chladných zimních dnů slýchali naříkat v komínech.
Podle dávných tradic se prý má Meluzíně sypat krupice či mouka se špetkou soli, jelikož právě o to svým skučivým zpěvem v komínech žádá. Jednalo se velmi pravděpodobně o magický, ochranný význam. Zřejmě mělo jít o oběť pro větrná božstva, aby ušetřila jejich majetek a životy. Později došlo ke spojení daru krupice a toho, že Meluzína naříká kvůli svým dětem. Podle novějších pověstí a pohádek o Meluzíně tato větrná paní na svých cestách sbírá zatoulané a ztracené děti a nosí je do svého zámku v oblacích. Jde tak tedy v podstatě o zajímavé spojení dvou původně odlišných legend.
autor: Petr Matura
foto: Pixabay
GO69 / Creative Commons / CC BY-SA
Štítky: božstvo, láska, legenda, Meluzína, nevěsta, oběť, Rytíř Raimondin, Větrnice, víla, vlámské kroniky
Sdílet na Facebooku
