Místní legenda z hradu Blansko nedaleko Brna vypráví o zlém majiteli hradu, jenž se zachoval velmi krutě k poustevníkovi, žijícím v nedaleké jeskyni.
Majitel poustevníka násilně odvlekl na svůj hrad a nechal ho v hladomorně zemřít. Duch mrtvého muže následně proklel krutého rytíře i celý jeho rod. Ani po smrti neměli dojít pokoje. Každý z nich se nakonec proměnil v trpící a vzdychající kámen.
Čas plynul a po letech žil na hradě poslední mužský člen rodu, rytíř Bohouše se svou dcerou Jitkou. Po celý život přemýšlel, jak by ze svého rodu sňal tuto těžkou kletbu. Konečně v něm uzrál úmysl, že spolu se svou dcerou zvolí dobrovolnou smrt. Jednoho večera tedy společně zasedli ke stolu, v klidu pojedli, naplnili dva poháry vínem a přimíchali do nich jed. Potom společně poklekli, pomodlili se a vypili číše až do dna. Po chvilce klesli oba mrtví k zemi. Byli pohřbeni v rodinné kryptě, avšak ani jejich oběť nic nezměnila. Oba se vzápětí též proměnili v kámen. Panně Jitce bylo souzeno, aby jako Bílá paní bloudila po hradě, dokud kletba nepomine. Vypadala jako živá, nádherná byla jako lilie, ale slova nepromluvila.
Prolomení kletby
Až jednoho dne zabloudil k hradu mladý rytíř. Vidí, jak mu jde vstříc krásná dívka a zve ho dál, mile se usmívá a bohatě jej hostí. Na své otázky však mladík nedostává žádnou odpověď, jen z posunků dívky pochopí, že je buď němá, nebo má zákaz mluvit. Avšak je jí okouzlen a nemůže od ní odtrhnout oči. Vyznává jí lásku a ptá se na rodiče, aby je požádal o svolení k sňatku. Dívka jej mlčky vede dolů do krypty.
Rytíř se zprvu vyděsí, když ve výklencích uvidí kamenné postavy vydávající ze sebe vzdechy, ale pohled na půvabnou děvu mu opět navrátí klid. Pokloní se sochám a řekne pevným hlasem: „Vznešená paní a ctnostný rytíři, mohu-li vás poprosit o ruku této krásné a ušlechtilé panny?” Kamenné postavy souhlasně, avšak děsivě pokývají hlavami.
„A co ty, má milovaná, co ty mi odpovíš?” obrátil se nakonec rytíř i k dívce. Ta se na něho usmívala a nastavila mu rty k polibku. Mladík ji objal a políbil, náhled však vše zmizelo, panna i sochy. Jen podivný z dálky přicházející hlad zašeptal: „Odpusť, rytíři. Přijmi tisíceré díky. Tvá láska sňala ze mne a celého mého rodu těžké břímě kletby, kterou na nás uvalil náš předek.” Zmatený a osamělý rytíř hrad Blansko opustil. Od těch dob se však nešťastná Bílá paní na hradě Blansko údajně nikdy znovu neobjevila.
autor: Petr Matura
foto: commons.wikimedia.com
Štítky: Blansko, hrad, hradní pán, kletba, legenda, poustevník, příběh, rod, rytíř
Sdílet na Facebooku
