Kniha proměn

Kdo vlastně napsal slavnou čínskou knihu, nazvanou Kniha proměn l-ting, se dodnes neobjasnilo. Usuzuje se, že to mohlo být v době mytického vládce Pu-si někdy kolem roku 2800 př.n.l.

O tomto císaři i jeho bratřích existuje celá řada legend, z nichž jsou pro nás i naprosto fantastické. Císař měl prý vozy v podobě nádob z lesklého stříbřitého kovu, které se samy pohybovaly po obloze a císař v nich mohl cestovat ke Slunci a Měsíci. Základem zmíněného unikátního díla, považovaného za základ čínské mystiky, jsou ojedinělé grafické prvky – hexagramy, které tvoří kombinace dvou typů horizontálních čar v určitém pořadí. Těchto kombinací je celkem 64 a ani jedna se neopakuje.

Textová část knihy, která vznikla pravděpodobně až v 8.a 7. století před n.l. interpretuje každý z hexagramů v podobě věštby. Ale to už původní kniha musela existovat 2 000 let! Počet výkladů i filozofických úvah nad smyslem a významem této knihy rostl od té doby rok co rok. Knihou se zabývaly celé generace čínských učenců, kromě jiných i slavný Konfucius. Inspirovala i západní filozofy. O knize existuje bohatá literatura, v níž se říká, že kniha podává filozofický obraz světového procesu – boj sil světla a tmy, dobra a zla, ale i množství možností harmonického uspořádání státu, který lidstvu odkázali legendární vládcové.

Dávný historický slovník?

Existují názory, že kniha a její hexagramy jsou zvláštními značkami zašifrované historie dávných časů, jakýmsi slovníkem dávno zmizelých civilizací, jejich kronikou i ekonomickým kalendářem, případně i záznamem lidské psychiky. Pozornost vzbudila studie německého filozofa a vědce G. W. von Leibnitze (1646–1716), autora diferenciálního a integrálního počtu. Ten prý dostal kopii knihy přímo z Číny a zprvu ji považoval za zábavnou hračku. Při studiu však vynikajícího matematika napadlo, že hexagramy mohou být čísla, zapsaná ve dvojkové soustavě – tedy ne v desítkové, jakou známe dnes.

Ovšem dvojková soustava se používá v současné výpočetní technice, kde každé číslo je zapsáno kombinací jedničky a nuly. Leibnitz vyšel z předpokladu, že přerušovaná čára v hexagramu znamená nulu a plná jednotku. Když čísla dosadil do hexagramů, poznal, že znaky jsou skutečně zapsány a uspořádány v určitém matematickém řádu. Nezkoumal však originál knihy, jen její, mnohem pozdější vydání, kde mohly být chybné odlišnosti od originálu. A tak se zrodily monády, stavební kameny jeho učení.

Kniha plná hexagramů

Také sovětský vědec J. A. Švyrjov knihu zkoumal v 60. létech 20. století na podkladě Leibnitzových závěrů. Dosadil kombinaci jedniček a nul do původní „knihy“ a dostal 64 čísel od 0 do 63, přičemž všechna čísla dělitelná devíti byla vyjádřena hexagramy, ve kterých jsou tři horní čáry symetrické se třemi dolními. Jsou to tzv. kardinální hexagramy, považované za hlavní znaky „knihy proměn“. A podle některých vědců jsou to právě ony, které prý v sobě nesou interpretaci obrazu stvoření světa. Přitom devítka byla vždy v Římě považována za magické číslo.

Možná, že to je jen náhodná shoda, možná přesný záměr starodávného tvůrce knihy. Někteří nadšenci jdou ještě dál. Vidí v Knize proměn základní ideje pro konstrukci starobylého a přitom jednoduchého počítače. Ať tak či onak, „kniha proměn“ je zcela jistě svědkem hlubokého uvažování a systematického učení, dovedeného do dokonalosti.

Kniha proměn je dílo, přicházející z hlubin věků. Ta dnešní Kniha proměn – to je nyní celá Čína. Hustě popsaná stránkami změn, kterými tato země prošla. A za poslední století prošla takovými proměnami, že je to až neuvěřitelné.

autor: – skm –
foto: Pixabay