ZE STARŠÍCH ČÍSEL: VYCHÁZÍ ČÁST BIBLE ZE SUMERSKÝCH LEGEND?

Píše se rok 1872 a Angličan George Smith (1840 – 1876), nadaný restaurátor klínopisných tabulek, přichází na svou obvyklou pracovní směnu do Britského muzea. Ještě nemá ani tušení, že už za několik hodin učiní objev, který později nadzvedne ze židlí nejednoho věřícího i nevěřícího obyvatele světa. Do ruky bere jeden z mnoha poničených fragmentů nalezených v asyrské knihovně v Ninive, a chystá se rozbitou část hliněné tabulky odepsat jako zcela nedůležitou. Pak jej na ní ale cosi zaujme…

Na poškozené tabulce se vypráví o jakési lodi připlouvající k vrchu Nisir. O bílé holubici, kterou z archy vypustili, aby jim podala zprávu o pevnině. Holubice se však vrátila, protože nikde na vodní ploše nenašla jiné místo na zasloužený oddych. Výraz badatele při čtení těchto řádků na okamžik ustrnul a překvapený muž těžce polknul. Jednalo se o asyrsko-babylonský popis světové potopy, který měl obdobný popis jako v Bibli – jenže mnohem, mnohem starší než ona! Dal by se snad Starý zákon historicky doložit? Tato odvážná myšlenka ho zcela pohltila.

Smith začal s obrovským úsilím hledat dál, a rukama mu postupně prošlo tisíce dalších úlomků s jediným cílem – najít další spojovací články k této záhadě, která mu nedala spát. Když o několik měsíců později Smith všechny své poznatky přednesl před dalšími užaslými vědci i zastánci biblické archeologie, neměl ani tušení, jakou bouřlivou diskuzi jeho senzační domněnka vyvolá. Vždyť právě na konci 19. století náboženství čelilo ohromnému tlaku a kritice ze strany vědy. A najednou se zčista jasna objevil uznávaný vědec, který s nadšením tvrdil, že se ještě nejspíš někde pod ruinami nejstarších měst Mezopotámie nacházejí další hliněné tabulky, na nichž se stejně jako v Bibli píše o biblickém příběhu a potopě světa! Jenže zároveň tím jasně upozornil na to, že Bible pravděpodobně není prvotním zdrojem víry a vědomostí, jejíž autory inspiroval sám Bůh, ale že se jedná pouze o opis trochu jiného příběhu s mnoha stejnými prvky! Celá věřící Anglie byla nad tímto odvážným tvrzením po »anglicku« řečeno poněkud rozhořčena.

JEDEN PŘÍBĚH, MNOHO JMEN

Došlo to tak daleko, že se londýnský Daily Telegraph rozhodl další Smithovo pátrání v Ninive financovat, i když to bylo na první pohled poněkud úsměvné rozhodnutí. Smith totiž neměl téměř žádné zkušenosti s archeologií a indicie, kde by se vlastně mělo kopat, byly silně mlhavé. Jenže kde chybí zkušenosti, se někdy jako zázrakem objeví štěstěna, a ve Smithově případě byla přímo fascinující. Už o týden později do Anglie přichází telegram, že skupina pod vedením Smithe objevila další cenné úlomky tabulek Eposu o Gilgamešovi, ve kterých se mimo jiné píše o muži, nápadně připomínajícím biblického Noeho, a jeho dobrodružné cestě v arše při celosvětové potopě. V tomto babylonsko-asyrském příběhu se však Noe jmenoval Utanapištim.

Smith věřil, že v ruinách najde i zbývající části tabulek a že se mu nakonec podaří udělat objev, na který lidstvo čekalo tisíce let. Jenže chladná odpověď z Londýna byla pro Smithe jako ledová sprcha. Podle Helmuta Uhliga, autora knihy Sumeři, tehdy noviny vydaly tiskové prohlášení, že vykopávky v Ninive jsou u konce a tím nadějnému badateli nečekaně skončila nejen finanční podpora, ale také naděje na nalezení všech hliněných dílků cenného odkazu. Proč? Nechtěl tehdy Daily Telegraph přijít o všechny věřící čtenáře? To už se asi nedozvíme. Nic to však nemění na faktu, že se Smithovi i přes všechna úskalí podařilo během krátké doby najít celkem 384 částeček a dílků cenného eposu. K jejich konečnému vyluštění se ale už nedostal – v roce 1876 badatel zemřel na úplavici. Měl však mnoho následovníků, kteří se tyto »slepé skvrny« snažili lidstvu představit.

Ziusudra, sumerský Noe

Zjistilo se tak, že vyprávění o potopě, o níž vypráví Starý zákon, není s největší pravděpodobností původním dílem Hebrejců, jak si lidstvo tisíce let myslelo. Jak se později zjistilo, i asyrsko-babylonské tabulky, které Smithovi kdysi připravily opravdu horké chvíle, byly jen kvalitním opisem dalších, mnohem starších textů. A jak se ukázalo, skutečné autorství Eposu o Gilgamešovi, na který Smith jako první upozornil, nepatří Babyloňanům ani Asyřanům, ale dokonce ještě mnohem staršímu a daleko záhadnějšímu národu – Sumerům. Vše dodnes poukazuje na to, že právě sumerský epos je jednou z nejvěrohodnějších předloh Starého zákona. V původní sumerské verzi zatím prokazatelně nejstaršího eposu lidstva se biblický hrdina Noe jmenoval Ziusudra, král šuruppacký. Píše se v něm: „Potom Ziusudra, král v Šuruppaku, postavil obrovský koráb…všechny bouře větrů, nesmírně mocné, najednou udeřily, a v té chvíli rozlila se potopa na všechna místa. Potom sedm dní a sedm nocí potopa zaplavovala Zemi, a velikou loď zmítala větrná bouře po vysokých vodách.“

PŘEKVAPIVÉ SROVNÁVÁNÍ

Mezi Starým zákonem a nejstarším eposem světa je mnoho dalších nápadných shod – v obou se Bůh (nebo Bohové) rozhodnou člověka potrestat a jako ničivý trest si zvolí potopu světa. Oba texty vyprávějí o tom, že byl tehdy zvolen jediný muž, který měl být zachráněn na obrovské lodi, kterou sám postaví podle přesných instrukcí. Na obě lodi se měli »vyvolení« nalodit společně se svou rodinou a veškerými zvířaty. Ve Starém zákoně pršelo 40 dní a 40 nocí, sumerský epos vypráví o sedmi dnech a sedmi nocích. Poté v obou případech přijde na řadu opakované vypouštění ptactva z archy, přičemž se shodují i na třetím úspěšném pokusu. Další shodné rysy najdeme i v závěru – při potopě zahyne celé lidstvo kromě hrdinů, kteří od Boha (nebo Bohů) získávají věčný život… To ale nejsou ani náhodou zdaleka všechny shody ve verších Eposu o Gilgamešovi a Bibli. Pro zajímavost ještě můžeme uvést nápadnou podobu sumerského hrdiny a biblického Joba, nebo citovat Vojtěcha Zamarovského z jeho knihy Na počátku byl Sumer: „V úryvcích sumerských básní se setkáváme o více než tisíc let dříve než v Bibli se strážnými anděly, Stromem života nebo příběhem o ráji, kde se i popisuje stvoření matky všeho žijícího. Biblický příběh jistě netřeba popisovat – proč ale židovský autor považoval právě žebro za nejvhodnější orgán z Adamova těla ke stvoření ženy? Odpověď možná najdeme opět u Sumerů. V básni Enki a Ninchursag bylo na boha Enkiho sesláno osm nemocí – a jedním z onemocnělých orgánů bylo žebro. Bohyně stvořená k vyléčení Enkiho žebra se nazývá Nin-ti, paní žebra. Avšak sumerský výraz –ti- znamená též žít. Jméno Nin-ti tedy může znamenat paní, jež dává žít, způsobem, který lze označit jako slovní hříčku.“ Mnoho badatelů celého světa se domnívá, že se původní sumerské vyprávění předávalo z generace na generaci a postupně se dostalo i k dalším národům, které je přejaly za vlastní a postupně si jejich podobu upravovaly.