Jako každý rok přichází oslavy jara – Velikonoce. Pojí se s nimi spousty krásných tradic, byť jich dnes už není tolik jako dříve. Znáte dřívější zvyky a jejich původ?
Oslavy jara můžeme vystopovat až k dávným babylonským jarním zvykům. V Augsburgu spolu bojovali muž oblečený do břečťanu a muž oděný do zeleniny. Ve Štýrsku nastoupili chlapci v kožešinách, vyzbrojení lopatkami na přikládání do kamen, cepy a lopatami na přehazování obilí, proti druhé skupině, která měla kosy, srpy a vidle.
Ve starém Římě vyháněli dne 14. března z města muže zakukleného do kožešin (mamurius veturius). V Kingnau v Aargau ve Švýcarsku dráždí mládež zase bytost zvanou „Hegel”. Hází na ni řepu, košťály ze zelí a další druhy zeleniny.
Taktéž u St. Gallenu se dochovala památka na pohanskou minulost. Vzpomínají zde na jakého „světlého” a „tmavého” olejového bůžka. Na Popeleční středu se v řadě švýcarských vesnic objevovala takzvaná „senná matička” (Heumütterli), a právě proto se tomuto dni také říkalo „Heumütterlitag“ neboli den Déméter.
Mladí chlapci se za ni převlékali, začernili si tvář a koho potkali, toho se pokoušeli také zašpinit. Potom útočili na vyvýšeninu, bráněnou mladšími dětmi a děvčaty. Obránci se je snažili zahnat zase zpět dolů. Též na „sazný pátek” (pátek Freyji – Venuše) bývalo zvykem si začernit obličej sazemi. Byla to nejjednodušší maska, která chránila před démony. Neměli vás poznat či vás měli pokládat za jednoho ze svých a neublížit vám.
Velikonoční zajíček a kravál v kostele
Rovněž i velikonoční zajíček, který nosí vajíčka, je daleko starším symbolem. Zajíček je totiž už od antiky symbolem plodnosti. Samotné vajíčko je symbolem klíčícího a obnovujícího se života a znovuzrození. Barvení vajíček nám má připomenout pestrost květů v přírodě.
V kostelech se, než přijdou Velikonoce, ozývají místo zvonů klapačky a řehtačky. Takto vyluzovaný zvuk má symbolicky vyjádřit zděšení a nevoli přírodních sil nad smrtí Páně. Ve Švýcarsku se dříve na Zelený čtvrtek (den Donnarův, vlastníka hromového klínu Mjölnir) konaly takzvané „kraválové mše”. Chlapci napřed lamentovali, ale pak začali dělat hluk přinesenými řehtačkami a působit „pohanský kravál”.
Ve Westfálsku se o půlnoci sešli všichni chlapci v chrámu, aby „chytili Jidáše”. Bouchali při tom do podlahy a kostelních lavic, klapali dřevěnými klapačkami a s velikým povykem nakonec vyrazili do noci. Smyslem těchto hlučných projevů vždy byla obrana proti zlým duchům.
Až do chvíle, kdy přijdou Velikonoce, je noc delší než den, duchové nyní svádějí poslední bitvu a pak se stáhnout, dokud nebudou dny opět kratší než noci. V německy mluvících zemích se navíc nedoporučuje opouštět ve čtvrtek před Velikonocemi vesnici, nebo chodit do lesa, protože je noc, kdy čert honí „dřevěnou paní”.
autor: Petr Matura
foto: pixabay.com
(Frantisek_Krejci,castleguard,Daria-Yakovleva)
Štítky: jaro, oslavy, svátky, tradice, Velikonoce, zvyky
Sdílet na Facebooku
