Upíři a mytologie 1. část

Upíři. Kdo by neznal jméno hrůzostrašné bytosti sající lidskou krev a rozšiřující každým kousnutím řady nebezpečných upírů?

Hrabě Dracula – tajemná karpatská postava, jinak krvežíznivá příšera, vystupující každou noc ze své bedny s hlínou, je známa díky stejnojmenné knize Brama Stokera (1847–1912), a za pomoci filmu a televize se dočkala mnoha více či méně kvalitních ztvárnění a různých variací. Kniha, psaná jako soupis deníkových záznamů či dopisů, dostává díky tomu téměř mrazivý, dokumentární charakter. Zatímco filmy viděla většina lidí, kniha je neprávem opomíjená. A přesto je v ní mnoho zajímavého, co tvůrci filmů přehlíží, anebo nemají prostředky, jak je do děl zapracovat.

Kdo byli tedy upíři?

Má pravdu Van Helsing, jeden z hrdinů Stokerovy knihy, když říká, že „upír … je znám všude, kde žijí lidé. Ve starém Řecku, ve starém Římě, řádil v Německu, ve Francii, v Indii, dokonce i na Krymu. Ba vyskytuje se i v Číně, tak vzdálené od nás, a lidé se ho bojí dodnes. Kráčel ve stopách islandských Berserků, peklem zplozených Hunů, Slovanů, Sasů i Maďarů.” (s. 157-158)

Kdo jsou tedy upíři? Přijmeme-li alespoň jádro mytologických představ, upíři se nestávají z člověka, ale stávají se z duše zemřelého … vysávají živým lidem, hlavně dětem, avšak i zvířatům, krev. Je však třeba si uvědomit, že v minulosti byla krev synonymem pro život, energii, byla to substance, která oživovala tělo a změny lidského chování se připisovaly jejím změnám (hovoří se o chladnokrevném člověku i o tom, kdo má zpěněnou krev). Je proto třeba si uvědomit, že u upírů nejde o doslovné sání krve, ale spíše o odnímání životodárné energie.

Druhým zajímavým momentem je zjištění, kdy se lidská duše mohla stát upírem. Při podrobném zkoumání dojdeme k tomu, že šlo o lidi v určitém smyslu duševně výjimečné či poškozené: sebevrahové, čarodějové, vědmy. Upír pak napadal obvykle vlastní příbuzné – alespoň tak se vysvětlovala jinak nepochopitelná série úmrtí v rodině, jež se někdy vyskytuje.

Stokerova kniha

Vraťme se však ke Stokerově knize. Překvapivě se setkáváme s tím, že většina hrdinů knihy je nějak duševně narušena či oslabena: Lucy trpí somnambulismem, Mína se pod tímto vlivem stává nervózní a trpí nespavostí, Jonathan Harker na Drakulově zámku cítí „že tohle ponocování na mě začíná neblaze působit. Ničí mi nervy. Lekám se vlastního stínu a zmocňují se mě nejrůznější strašné představy. (s. 26) A dále: „Mám pocit, jako by mi mozek přestal fungovat, nebo jako by nastal otřes, který mu nezbytně přinese zkázu.” (s. 28) po návratu ze zámku prodělává těžký zánět mozkových blan, dokonce i dr. Seward, šéf psychiatrické léčebny, bere léky a obává se „aby se z toho nevyvinul návyk.” (s. 70).

Konec konců, značná část děje se v psychiatrické léčebně odehrává a Renfield, jeden z chovanců, hraje jednu z hlavních úloh – je ve zvláštním spojení s nadcházejícím příchodem upíra Drakuly do Anglie. Z praxe psychologů a psychiatrů je známé, že setkání naprosto nepřipravené osobnosti s nějakým neznámým jevem a kontaktem s ním, může být příčinou různých duševních chorob. Můžeme však připustit vliv mytologických bytostí na vznik některých psychóz? Dokonce i dr. Seward v Stokerově knize si přeje: „Odhalit tajemství alespoň jedné takové mysli – mít v rukou klíč k představivosti alespoň jednoho šílence – pak bych dokázal dovést svůj vlastní vědní obor na takovou výši …” (s. 50)

Prazvláštní příhoda

Známý švýcarský psycholog C. G. Jung kdysi zažil šokující příhodu: „Jednoho dne, kdy jsem byl ještě na klinice, jsem viděl pacienta se schizofrenií, který měl zvláštní vizi, a řekl mi o ní. Chtěl, abych ji viděl a protože jsem byl velmi hloupý, nebyl jsem s to ji vidět. Myslel jsem si: „Tento člověk blázní a já jsem normální a jeho vize by mne neměla znepokojovat.” Ale zneklidnila mě. Ptal jsem se sám sebe: Co to znamená? Nebyl jsem uspokojen tím, že je to bláznivé, a později jsem přišel na knihu německého učence Dietericha, který zveřejnil část magického papyru. Zkoumal jsem jej s velkým zájmem a na str. 7 jsem našel slovo od slova vizi svého blázna. Byl jsem šokován.” (Jung, C.G.: Analytická psychologie, její teorie a praxe. Academia, Praha, 1993, s. 53). Kniha Brama Stokera si rozhodně zaslouží pozorné čtení.

autor: – skm –
foto: Pixabay, ChatGPT