Lidé považují za zázrak to, co nevysvětlí. Když se kdysi zapalovaly před dveřmi chrámů obětní ohně a dveře se potom „samy od sebe“ otevřely, lidé padali na kolena.
Byl to zázrak? Nikoli. Poutníci prostě neznali mechanismus otevírání dveří působením tepla. Fenomén „procházení ohněm“ patří do kategorie podobných zázraků. Je plně vysvětlitelný. To ovšem vůbec neznamená, že po přečtení těchto řádek můžeme běžet ven, rozdělat oheň, zout si domácí střevíce a začít tančit na řeřavém uhlí. Věci nejsou zas tak jednoduché.
Chůze po rozpáleném povrchu
O chůzi bosýma nohama po žhavém popelu nebo rozpálených kamnech se zmiňovali už antičtí spisovatelé Plinius a Vergilius. A v dnešní době chodí místní obyvatelé na ostrově Fidži nebojácně po rozpálených kamenech. Je však třeba hned říci, že citlivost kůže na oheň je u nich zachována. Anglický cestovatel A. Anttenborough se o tom přesvědčil přikládáním hořící cigarety k chodidlům domorodců.
Chůze po ohni je známa i v Bulharsku. Kdysi měl tento úkon náboženský charakter. Dnes jsou tance na ohni svéráznou turistickou atrakcí. Jak tedy mohli lidé chodit po žhavém uhlí? Vždyť normálně trpí při chůzí po obyčejném horkém písku na pláži. Je třeba vzít v úvahu řadu nenápadných, ale velmi podstatných okolností. Dříve než vstoupí na rozpálené kameny, pokryjí je obyvatelé ostrovů Fidži palmovými listy. Kromě toho neznají domorodci obuv, kůže na jejich chodidlech je zhrublá a ztvrdlá. Nezbytné je emocionální naladění.
Je však složité ptát se na to Fidžijců. Novináři se však zeptali jedné účastnice „ohnivé hry“ v Bulharsku. Dívka odpověděla: „Jak začne hrát hudba, zdá se mi, že mi chodidla tuhnou, a já pak jdu po ohni jako ve snu…“ Existuje také důležité vysvětlení z oblasti biofyziky. Jde o to, že kůže na nohou tanečníků je schopná intenzivně vylučovat pot. Jeho odpařováním se udržuje na povrchu kůže teplota nepřesahující 100 stupňů Celsia.
Jak to tedy je?
Zkušenosti ze sauny ukazují, že i normální člověk může snášet teplotu 90 až 100 stupňů, aniž by si přitom spálil jemné části pokožky. Odpařování potu by však samo o sobě nestačilo, kdyby organismus neměl schopnost regulovat průtok krve v cévách končetin. Je to dáno naším genotypem, zděděným po dávných předcích, kteří chodili bosi po sněhu i rozpáleném písku pouští. U trénovaných lidí (kteří si obnovili schopnosti svých praotců) se může průtok krve v cévách na vnitřní straně kůže silně zvyšovat.
Intenzivní průtok krve dokáže nejen zahřát nohy za mrazu, ale i účinně odvádět teplo, přičemž se krev ohřeje pouze o několik stupňů. Kromě toho snižuje teplotu také izolující mozolnatá vrstva kůže na chodidlech. Je tedy třeba jasně si uvědomit, že netrénovaný organismus může selhat v extrémních podmínkách. Přitom jde o trénovanost nejen fyzickou, kdy se lidé učí ovládat průtok krve v cévách, ale i emocionální.
Dívka schopná chodit po řeřavém uhlí hovoří o tom, že nervový systém odpojuje signály bolesti a chodidla jaksi ztuhnou, přičemž neobvyklost a síla emocí se odráží v tom, že dívka prochází ohněm jako ve snu. Domorodci z Fidži rovněž odpojují signály bolesti před chůzí po žhavém popelu. Ale bez předběžné přípravy pociťují bolestivě oheň cigarety a ucuknou nohou.
Autor těchto řádek také prošel po žhavém uhlí – a bez úhony. Přímo ignoroval veškeré ezo rituály s tím spojené. A zaznamenal důležitou okolnost – ten, kdo se bál – ten se spálil. Kdo šel bez bázně – nikoli.
autor: – skm –
foto: Pixabay
Štítky: krev, kůže, oheň, ohnivé hry, tanec, teplota, vůle
Sdílet na Facebooku
