Malebné městečko Žitava leží jen malý kousek od našich hranic, přístupné je třeba z Liberce. Nachází se v něm nádherně zachovalá městská architektura, stojí tak určitě za návštěvu.
Jako jedno z mála německých měst nebyla totiž Žitava v průběhu 2. světové války zničena bombardováním, a tak ji můžete obdivovat v její plné původní kráse až do dnešních dnů.
Vzácné žitavské plátno
Skrývá se zde i unikátní památka z doby gotiky. Postní plátno z roku 1472, které si můžeme prohlédnout v kostele sv. Kříže, je jedním z mála zachovalých exemplářů tohoto typu, navíc je jediný v celém Německu.
Zvyk zahalovat oltářní prostor kostela byl prvně zmiňován v roce 1000 n. l. Tato tradice se však postupně vytrácela, a tak jsou plátna dnes skutečnými raritami. Tato žitavská je podle Guinessovy knihy rekordů vystavena v největší muzejní vitríně světa, a to již od roku 1999.
Plátno v letech 1472–1672 každoročně mezi Popeleční středou a Bílou sobotou zahalovalo hlavní oltářní prostor kostela sv. Jana. Bylo darem žitavského obchodníka s kořením, jenž se také nechal vypodobnit na levém dolním okraji plátna se sáčkem koření v ruce.
Jako kdyby snad plátno přímo zázrakem přežilo i dobu Martine Luthera, který se velice snažil používání postních pláten jako papežský kejklířský kousek zrušit. Žitavské plátno bylo naštěstí včas kýmsi neznámým přemístěno do depozitáře františkánského kláštera, kde bylo na dlouhá léta zapomenuto. Dne 23. července 1575 vypukl ničivý požár, při němž bylo více než tři čtvrtiny budov ve městě zničeno. Klášter však zůstal, opět jako zázrakem, řádění ohně ušetřen. A tak přežilo samozřejmě i skryté plátno. Znovuobjeveno bylo až v roce 1840 a způsobilo tehdy velikou senzaci.
Během 2. světové války bylo plátno vzhledem k blížící se frontě přeneseno do sklepení hradu Oybin. To se nakonec ukázalo jako nešťastné rozhodnutí, protože v květnu roku 1945 bylo plátno objeveno sovětskými vojáky, kteří nerozpoznali jeho hodnotu a používali ho jako ochranu před deštěm. Po odchodu nechali poničené a špinavé plátno pohozené v lese, kde ho následně objevil místní občan. Ten se naštěstí postaral o jeho návrat do muzea v Žitavě. Poté o něm nebyla žádná zmínka až do doby před sametovou revolucí v roce 1989. Restaurátorská dílna v něm okamžitě rozpoznala světový unikát vysoké hodnoty. Právě díky tomu ho můžeme obdivovat i dnes.
Legenda o kněžně
Žitava nám může nabídnout i mnoho místních pověstí. Již samotný mýtus o založení města vypráví o „kněžně Zittavii”, která údajně po smrti svého muže na jeho počest založila na území dnešní Žitavy mužský benediktinský klášter. Ten byl později přeměněn na ženský klášter svaté Brigitty a bylo do něj přijato mnoho žen. Zastavovalo se zde též spousty pocestných a celé místo se utěšeně rozrůstalo.
Po smrti kněžny přešla osada do správy pánů z České Lípy. Její život připomíná dnes již jen náhrobek, který však zub času učinil už nečitelným. Dlouhou dobu visela kopie desky v kostele sv. Jana (Johannis-Kirche Bad Schandau), neboť je údajně tato zakladatelka pohřbena na zdejším hřbitově.
Od 16. století je Zittavia písemně i ústně zmiňována jako zakladatelka města. Během svatojánské noci, kdy vystupuje z hrobu na kostelním hřbitově, je možné ji spatřit, jak obklopena pestrobarevnými světly prochází uličkami žitavského starého města. Při obchůzce se ujišťuje o prosperitě místa, které založila. Je dobrým duchem města a bdí nad jeho rozkvětem. Podle vyprávění prý přinese štěstí všem, na nichž spočine svým laskavým pohledem.
Prince švecem nebo švec princem?
Když ještě Žitava náležela ke Království Českému, panoval zde mírný a moudrý král. Zanechal po sobě nedospělého prince, jemuž falešný strýc nechtěl dopřát korunu. Rozhlásil, že se hoch smrtelně zranil během lovu a následně nechal korunovat sám sebe.
Muži, kteří měli prince zabít, se nad ním však slitovali a propustili jej. O žebrotě se jinoch vrátil do Žitavy, kde se ho ujal bohatý švec. Toho napadlo, že by se snad mohlo jednat právě o jejich prince, avšak nebyl si zcela jist, a tak raději mlčel. O chlapce se staral jako o vlastního syna. Naučil jej svému řemeslu a umožnil mu vzdělávání ve vědách.
Roky plynuly a lidé již byli z tvrdé a nelítostné vlády zlého krále unaveni. Právě v té době před svůj lid předstoupil zapuzený princ. Když jej lidé spatřili, uviděli, jak moc se podobá svému zemřelému otci – a prince povolali svým králem. Dům, v němž žil dobrý švec, má na památku nad dveřmi do kamene vytesanou pozlacenou podkovu.
autor: Petr Matura
foto: commons.wikimedia.org
Štítky: 2. světová válka, kněžna, legenda, město, plátno, pověst, Žitava
Sdílet na Facebooku
