Vůně starověkého Říma? Mrtvoly a kanalizace

Ve starověkém Římě bylo možné cítit mnoho pachů. Libé vůně to ovšem nebyly – převládal puch mrtvol a kanalizace.

Přestože v Římě bylo možné cítit i všelijaké parfémy, kadidla, a dokonce i deodoranty, ale převládaly bohužel ty horší „vůně“. Jen se vraťme v čase – řev lidí v arénách, rozruch římského fóra, obrovské chrámy, římská armáda v červeném s lesklými štíty a brněním. Když si obvykle člověk představí starověký Řím, vidí i jeho obrazy a zvuky. Méně známé jsou však vůně, které jste tam mohli cítit. Těžko se samozřejmě vrátíme zpátky a očicháme město. Ale čerpat lze z dochovaným textů, pozůstatků staveb, věcí a důkazů.

Popravdě to bylo drsné

Už jen na základě logiky můžeme předpokládat, že v mnoha částech byl Řím opravdu dost špinavý a smradlavý, Majitelé domů ve velkých římských městech obvykle nepřipojovali své toalety ke kanalizaci. Asi se báli vpádu hlodavců nebo zápachu. Ironie. Římská kanalizace byla podobná spíše dešťovým vtokům a sloužila k odvodu stojaté vody z veřejných prostranství. Příslušní lidé pak sbírali z domácích i veřejných latrín výkaly. Používali se také nočníky, které se vylévaly do žump. Tento proces likvidace byl však určený jen pro movitější obyvatele, tedy ty, co bydleli v domech. Většina ale žila v malých a neobytných prostorách, sotva zařízených bytech nebo na ulici.

Ve městě bylo cítit převážně zápach od zvířat a odpad. Římské pekárny často používaly velké lávové mlýny alias querns otáčené mulami nebo osly. Další zápach vydávala hospodářská zvířata a soumaři, kteří se přiváželi na porážku nebo prodej. V ulicích Pompejí můžeme dodnes vidět tzv. nášlapné kameny, které nejspíše sloužily k tomu, aby mohli lidé přecházet pohodlně ulice a vyhnout se rozmanité hnilobě. Likvidace mrtvol, jak zvířecích, tak lidských, nebyla úplně poctivá. Dle společenské třídy mohli být mrtví ponecháni venku bez kremace či pohřbu. Suetonius, který psával v prvním století n. l., byl známý knihou o psovi nesoucího lidskou ruku ke stolu císaře Vespasiana.

Zubní pasty a deodoranty

Bez moderních vonných produktů a každodenní koupele by starověké římské osady páchly tělesnými pachy. Klasická literatura z těch dob obsahuje několik receptů na zubní pasty a kupodivu i deodoranty. Mnoho z nich se však mělo užívat orálně – žvýkat nebo polykat – aby se zastavil zápach v podpaží. Což lze celkem s poklidem označit ze ne úplně účinné. Jeden se kupříkladu vyráběl vařením kořene ze zlatého ostropestřce v nějakém luxusním víně, aby se vyvolala potřeba na močení (o němž se věřilo, že odstraňuje zápach).

Římské lázně nejspíše nebyly tak hygienické, jak by se dnes mohlo zdát. Malé vany v lázních pojaly osm až dvanáct koupajících se lidí. Římané měli i mýdlo, ale běžně ho nepoužívali k osobní hygieně. K té se upřednostňoval olivový olej a vonné oleje. Nanesl se na pokožku, a poté se z kůže seškrabával pomoci bronzového zakřiveného nástroje. Tyto směsi oleje a kůže se následně vyhodily. Vany sice měly odtoky, ale protože se olej s vodou nepromíchá, byly nejspíše dost ucpané a špinavé.

Vonné parfémy

Ano, Římané měli i parfémy a kadidla. Foukání skla vzniklo už na konci prvního století př. n. l., nejspíše v Jeruzalémě, který tehdy ovládali Římané. Díky tomu vznikly i skleněné lahvičky na parfémy a dodnes se běžně objevují. A jak se takový parfém vyráběl? Vzal se živočišný nebo rostlinný tuk a napustil se vůní – růží, skořicí, kosatcem, kadidlem nebo šafránem. Poté se to vše smíchalo s léčivými přísadami a pigmenty. Nejvíce ceněné byly růže z Paestumu v Kampánii (na jihu Itálie). V římském fóru stál i obchod s vůněmi, tedy jakási parfumerie. Rozsáhlá obchodní síla Říma znamenala, že koření pocházelo i z Indie a okolí.

V centru města se nacházely sklady pro skladování koření, jako byl pepř, skořice nebo myrha. Nedávno byl dokonce vydán článek, který tvrdí, že i starověké sochy mohly být parfémovány vonnými oleji. Zdroje kolikrát nepopisují konkrétní vůni parfému, který se použil k pomazání soch, ale v nápisech z řeckého města Délos (kde se objevily i parfémové dílny) je pro tento účel konkrétně zmíněn převážně parfém na bázi růží. Do parfému se také pravděpodobně přidával včelí vosk jako stabilizátor. Pomazání soch sloužilo k jejich uctění.

Útok na čichově buňky

Starobylé město muselo dávat lidskému nosu pořádně zabrat. Vůně skýtaly lidský odpad, dřevěný kouř, hnilobu a rozklad, zpopelnění masa, vaření jídla, parfémy, kadidlo a mnoho dalších. Což vskutku zní jako dobrý mišmaš dráždící žaludek. Pro moderního člověka to zní opravdu hrozně, ale Římané byli nejspíše zvyklí a nestěžovali si. Zkrátka to byla vůně jejich domova.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay