Kounovské kamenné řady patří ke stálicím v zájmu turistů i milovníků záhad. Naučná stezka začíná na nádraží Mutějovice, kam můžeme lokálkou přijet z Loun nebo z Rakovníka. Náročnější stoupání hned na počátku netrvá dlouho. Překonáme výškové převýšení asi sedmdesát metrů a ocitneme se na jakési náhorní plošině, s názvem Rovina.
Dělá čest svému jménu. Plocha o délce téměř tři kilometry by byla ideální letištní ranvejí. Stolová hora. Hora s uříznutým vrcholem. Kounovské kamenné řady jsou nejen velmi dobře známé, ale současně i tajemné. O jejich smyslu a účelu se vedou spory dodnes, a pro akademickou obec jsou nepříjemným fenoménem, který by snad raději neměl existovat. Snaha vysvětlit jejich existenci jako dráhy pro závodní koně, či jako meze políček, působí dost křečovitě. Argumenty proti těmto teoriím jsou dosti pádné. Vítěz dostihu by si v cíli zlomil vaz, pádem ze strmého srázu. Oddělit si pruh hlíny, od svého souseda, metrákovými kameny, to by žádný rozumný zemědělec také určitě neudělal. Jistě, možnost, že plocha byla využívána jako políčka, je pravděpodobná, ale to ještě neznamená, že ti pěstitelé byli i tvůrci řad. Mohli zkrátka jen využít již existujících kamenů a plochy mezi nimi osít. Stáří objektu nemůže podepřít ani archeologie. Stávající průzkum neodhalil nic, co by mohlo tento problém osvětlit.
Pokud nemůžeme odhalit stáří řad pohledem na zemi, zkusme to tedy pohledem na oblohu. Třeba to půjde. Ideální chvílí k našemu pátrání je konec dubna. Nejlépe na svátek Beltine, i když ten je nedávnou keltománií trochu devalvovaný. Třicátého dubna, pokud vám bude přát počasí, a nebudete líní brzy vstávat, můžete zahlédnout východ Slunce nad horou Říp, vzdálenou něco přes čtyřicet kilometrů. Pohled od okraje lesa s řadami, průhledem mezi stromy na okolních svazích, je velmi zajímavý. Dalekohledem je tento úkaz krásně pozorovatelný, na vycházející Slunce lze pohlédnout bez problémů. Jistě si řeknete, jak to souvisí se stářím řad? Správná otázka. Píšeme rok 2019. Kdy naposledy před současností mohli lidé pozorovat tento úkaz? Velmi dávno. Tak dávno, že my i Keltové jsme v porovnání s tímto stářím vlastně současníci. Bylo to před 12 900 lety. Na konci poslední doby ledové. Tento jev úzce souvisí s pohybem planety Země, kterému se říká precese.
K vysvětlení, co to vlastně precese je, se musíme vrátit do dětství. Dětství pro pamětníky, podotýkám. Rozebraný starý budík a kolečka, která se dají na desce stolu roztočit. Dokud se káča točí rychle, osa míří kolmo k desce stolu. Jakmile začne zpomalovat, nakloní se, a začne vykonávat zvláštní, jakoby kuželovitý pohyb. Země sice nezpomaluje, ale její osa podobný pohyb stejně vykonává. Děje se tak v důsledku gravitačního působení Slunce, Měsíc a nakonec i planet Sluneční soustavy, které se o Zemi jakoby přetahují. To má za následek kuželovitý, krouživý pohyb zemské osy. Jeden oběh rotační osy vykoná naše planeta za 25 800 let a říká se mu platonský rok.
Teoreticky by zemská osa měla mířit stále severojižním směrem, ve skutečnosti se však „sever“ a „jih“ právě kvůli precesi pohybují po obloze. Nyní se „sever“ kryje na obloze s Polárkou, hvězdou námořníků, ale to jen dočasně. Staří Egypťané se orientovali podle hvězdy Thuban, v souhvězdí Draka, která byla na severu v jejich době. I Severka sever za pár století opustí a bude třeba opravit atlasy i námořní navigaci.
Nástroje stavitelů kamenných řad a naše
V důsledku precese tedy také můžeme s jistotou říct, že pokud dnes (míněno řekněme poslední 1000 let) Slunce vychází 30. dubna při pohledu od Kounovských řad za Řípem, nebude tomu tak vždy. A že zatím naposledy ke stejnému jevu došlo před cca 12 900 lety. Pokud dávní stavitelé chtěli zachytit tento efekt, museli Kounovské řady postavit právě v této době, tj. cca 11 000 př. n. l.
Východ Slunce nad Řípem při pohledu od kounovských kamenných řad
Bylo to tak opravdu? Pojďme dále a vypravme se ke druhému největšímu kameni na řadách zvaným Pegas. Prý podle rýh na kameni, které mají znázorňovat tvar tohoto souhvězdí na obloze. Podle mého názoru se nejedná o souhvězdí Pegas, ale o souhvězdí Herkules. Je to jedno ze souhvězdí, ke kterému kdysi směřovala a opět bude směřovat rotační osa planety a tam budeme hledat sever. Kdy k němu mířila naposledy? Překvapivě v době, kdy naposledy vycházelo Slunce nad Řípem. Před 12 900 lety. Hvězdy v tomto souhvězdí mají velmi rychlý vlastní pohyb. Ve vesmírných měřítcích, pochopitelně. Délka jednoho lidského života tuto změnu nezaznamená. Třináct tisíc let se však již projeví dostatečnou odchylkou. Tvar rýh na kameni Pegas odpovídá polohám hvězd v souhvězdí Herkules před třinácti tisíci lety. Tak je také tehdejší tvůrce zachytil. Obě tyto indicnasvědčují tomu, že Kounovské kamenné řady jsou staré cca 13 000 let a jsou dílem člověka poslední doby ledové. Tedy člověka pravěkého, protože neolit a s ním i civilizace u nás začíná až kolem roku 5600 př. n. l. A zkusme ještě něco. Ke stejné astronomické situaci došlo, samozřejmě, i před celým jedním platonským rokem, čili před 25 800 let. V době lovců mamutů.
Text a foto: Karel Dudek
Tajemnými staviteli Kounovských řad tedy mohli být i oni…
Štítky: energie, nejzáhadnější místa ČR, záhady
Sdílet na Facebooku
