Kde vzít energii

Lze vynalézt perpetuum mobile a přitom respektovat fyzikální zákony? Podívejme se na pět způsobů, jak získat energii z ničeho.

Občas se objeví na internetu pomatené bláboly o tzv. „volné energii”, záhadných způsobech energie, které jsou utajené, prý už od dob Nikola Tesly, který byl prý jejím objevitelem. Více či méně to jsou nekompetentní bláboly od nevzdělaných prosťáčků. Ale nyní si ukážeme, že tato „volná energie” je blíž, než se zdá. Řekneme si o několika možnostech (i když ve skutečnosti jich je víc) – a některé z nich si můžete ověřit i v běžném životě.

Od dětství víte, že perpetuum mobile je nemožné, ale není to tak úplně pravda. Ve skutečnosti existuje několik typů perpetuum mobile. Aniž bychom zacházeli do přílišných podrobností: některé si berou nějaký druh energie zvenčí, která vás nic nestojí a nikdy nezanikne. Takové motory lze sestrojit. Ty, které produkují práci z ničeho, samozřejmě postavit nelze (ale existuje určitá obezlička). Budeme hovořit konkrétně o prvním typu perpetuum mobile. V současné době se také používá termín „superjednotka”. A ačkoli ho každý chápe jinak, obecně jde o to, když stroj vyrobí více práce, než kolik energie přijme. Takový stroj potřebuje energii, ale jeho účinnost je vyšší než sto procent.

Navzdory nesčetnému vývoji jsem neviděl úspěšný prototyp. S tématem souvisí i způsoby skladování volné energie a nakládání s ní. Což je neméně důležité než výroba, protože právě o „logistiku” si průmysl „zelené energie” rozbil nos. Stačí si jen připomenout nedávný obří výpadek elektřiny v Západní Evropě.

Energie z éteru

Svět kolem nás se hemží elektromagnetickými poli. Signály všech rozhlasových stanic se slévají do šumu. Vyzařují je zdroje energie – a ty jsou v každé nabíječce na telefon. Wi-fi bzučí. Blesky praskají. I kdybychom z naší planety odstranili veškerý průmysl, přirozené rádio zůstane: blesky vyzařují, blesky každou sekundu šlehají stovky blesků po celé Zemi, to vše se odráží od Země a ionosféry, spojuje se a šumí.

Detektorový přijímač našich dědečků je ve skutečnosti „perpetuum mobile”. Koneckonců nepotřebuje zásuvku ani baterie. Rádiové vlny, které zachytí, sám i rozezní. A u pokročilých modelů se energie všech šumů, všech vln a stanic shromažďuje a využívá se k zesílení zvuku poslouchaného programu (takové konstrukce už existují). Ale řekněme, že nepotřebujeme zvuk, ale například světlo. Žádný problém. Koupíme si nebo postavíme stupňovitý měnič (v běžné řeči „joule-vore”) a stačí nám z antény vymáčknout nějakou bídnou energii, řekněme 0,2 voltu. S tím se rozsvítí LED dioda. A budete mít věčné noční světlo.

Proč si takovou nekoupíte? Není to praktické. Měl jsem takové noční světlo, které pracovalo v elektrickém rozvaděči. Když prodáváte hotový výrobek, neříkáte lidem: „Pověste to k rozvaděči,” protože rozvaděč není rozvaděč. Dlouhé antény – menší energie. Bude se technologie vyvíjet? Spíše ano. Experimentální zařízení komerčního charakteru se již objevují.

Na koberci jen v pantoflích

Statická elektřina je všude. Klepeme do kláves nebo si upravujeme vlasy – a produkujeme ji, ale zejména jí hodně vytváříme při chůzi. Koberce, lamináty – ne nadarmo vás klika často štípne, když se jí dotknete. Jak to funguje? Třením se oddělují náboje. Náboje spěchají, aby se znovu spojily – to je proud. Krása statické elektřiny spočívá v tom, že v ní vzniká obrovské napětí, tisíce voltů. Nevýhodou je, že proudy jsou velmi malé (což je dobře, jinak by všechny kliky zabíjely). Statická elektřina nemůže kousat, ale žárovky? Snadno.

Pilní lidé vezmou pěnovou kuličku, roztočí ji, ta se otře o vlnu, LED dioda se rozsvítí. Vyplatí se to? Ani ne. Je to otrava a svítí to slabě. Druhá věc je kancelářské centrum. Lidé tam jen chodí. Podlaha sbírá energii, a to je zdroj osvětlení. Už existují prototypy.

Hvězdné nebe

V noci je chladno. Důvodem je to, že nás obklopuje chladný prostor. Přes den se Země zahřála a úzkým průhledným okénkem v atmosféře vydává energii do vesmíru. Říká se tomu radiační ochlazování. Nebudete tomu věřit, ale totéž se děje za jasného dne. Jenomže tepla ze Slunce je tolik, že si toho nevšimneme. I za horkého odpoledne je modrá obloha nad hlavou chladná.

Takže máme teplou zemi a studenou oblohu. Rozdíl teplot! Fyzikové ho dokázali přeměnit na energii už v 19. století. Vezmou se dva dráty různých kovů (ne jen tak ledajakých, ale nějak to půjde i se dvěma libovolnými), oba dráty se zahřejí, a na obou koncích vznikne proud. Za války partyzáni měli speciální kotlík ze dvou druhů kovů. Když ho zavěsili nad obyčejný oheň a ohřáli čaj, zároveň tak vyráběli proud pro své vysílačky a radiostanice. V oblastech, kde je mnoho jasných dnů a nocí, je tento trik stabilní a ekonomicky výhodný. Existují již zajímavé prototypy.

Matka Země

Vezměte voltmetr a zapíchněte sondy do země. Uvidíte nějaké napětí. A jsou zde tři faktory. Za prvé, Země je kolosální anténa a shromažďuje již zmíněný éter. Ale nejen to, protože za druhé má Země své vlastní proudy (telurické). A konečně za třetí, ze Země lze snadno vyrobit baterii. Stačí do ní zapíchnout dva různé kovy. To funguje dobře, pokud je Země vlhká, ale – překvapivě – efekt je i v zimě.

Šikovní zahrádkáři vytvářejí baterie přímo v květináčích, a tady máte – energii, která stačí k rozsvícení LED diody, nebo dokonce speciální pásky (právě té, oranžové a modré, ze které se tak daří sazenicím a prospívá). Již dnes Země osvěcuje několik dopravních značek, a ve tmě svítící přechody pro chodce. Komerčnímu nasazení technologie nebrání nic kromě setrvačnosti myšlení, všechna technická řešení jsou už k dispozici.

Gravitace

Jen vzpomeňte na starožitné hodiny se závažím. Kolik energie stojí natažení závaží? A toto „natažení“ vystačí na dlouhou dobu chodu hodin. Jeden řemeslník nedávno takové „závaží” vyrobil, ale svítí v něm žárovka. Když jde spát, zvedne závaží nahoru a to vydrží svítit celou noc. Měl s tím dost práce, protože nejtěžší je, aby závaží klesalo pomalu a gravitační „náboj” dával po troškách.

Švýcarská společnost Skidmore, Owings & Merrill, která spolu s dalšími navrhla výškovou budovu Burdž Chalífa v Dubaji, samozřejmě všechny tyto snahy nechala za sebou. Jejich zařízení zvedají tunová závaží. A jsou poháněna sluneční energií. Přes den svítí slunce (a fotovoltaické články vyrábějí energii) a v noci vše svítí. Takže přes den sluneční energie vyzvedne závaží vzhůru, a v noci klesá dolů a odevzdává ho.

Na žádost čínských investorů uvedla společnost do provozu gravitační stanici na 100 megawatthodin, a dlouhodobě fungující prototyp v jejich domovském Švýcarsku spolehlivě vyrábí 5 megawatthodin. Nyní se chystají stavět mrakodrapy se solárními panely na střeše a se závažím v šachtě. Takový mrakodrap nemusí být připojen k elektrické síti.

Můžeme ještě jinak porušit fyzikální zákony?

A to je odpověď na otázku „lze porušit fyzikální zákony”. Nelze, ale jde o to, že neznáme všechny zákony. Ve 13. století se věřilo, že magnetické pole Země dokáže pohnout mlýnskými kameny. V 17. století byla tato myšlenka zesměšněna. Dnes víme, že je teoreticky možné získávat energii z magnetického pole Země. Kdysi vznikl nápad přivázat generátor k nohám fotbalistů, nechat je roztočit dynamo. A málem se to uskutečnilo.

Jsou ale i další zajímavé nápady – třeba pohyb vln. Dívejte se na hladinu moře – vlnky stíhají jedna druhou, hladina se zvedá a klesá – co tak
vytvořit soustavu plováků na pákách, které by přes převody roztáčely dynamo? A máme tady další zdroj nevyčerpatelné energie. Nebo vestavět na hodně frekventovanou dálnici na dlouhý úsek malé válečky, jen těsně nad povrch. Projíždějící auta by opět válečky roztáčela, a tak by se získávala elektrická energie. A takových zajímavých možností je spousta.

Záměrně jsme se nedotkli známějších metod, jako je sluneční energie, vítr a nakonec naše svaly. Přijímače, které nabíjíte otáčením rukojeti, jsou již na trhu. A baterku (dokud ji mačkáte, svítí) známe už od dětství. A tak vidíme, že ve skutečnosti existuje mnoho zdrojů „volné“ energie.

autor: – skm –
foto: