Tento tip na výlet je pro zkušenější cestovatele, kteří se obejdou bez výdobytků civilizace na každém kroku. Spišský region, na pomezí Slovenska a Polska mezi taková místa patří. Rázovitý kraj, bez stravovacích velkovýkrmen a nekonečných hangárů se zbožím. Určitě vám nebudou scházet. Okolní příroda totiž rozhodně stojí za vidění.
Poté, co opustíte dálnici z Popradu do Prešova, zamíříte přes městskou památkovou rezervaci Kežmarok na sever. Nepojedete dlouho. Spišská Stará Ves, kde najdete hraniční přechod do Polska, je asi čtyřicet kilometrů daleko. Úzká silnička, na které byste čekali barevnou závoru a celníka, jako v pohádce Byl jednou jeden král. Překonáte hraniční řeku Dunajec. Cílem je hrad Niedzica, který je téměř na dohled. Stejně jako tatranské štíty na jihu. Hrad, který je hojně navštěvován turisty z mnoha zemí si tento zájem opravdu zaslouží. Má bohatou historii a jeden velmi romantický příběh navíc. Lépe je si přivstat, protože místní parkoviště jsou plná již v brzkých hodinách. Zde se domluvíte naprosto v pohodě. Zdejší hranice se posouvaly a měnily velmi často a nejen v minulých staletích. Polština, němčina, slovenština. Každý zde najde tištěného průvodce ve své řeči.
Z Polska až do Peru
Kdysi mocný, polský stát, si vybíral v historii svoji slabou chvilku. Doba Jana Sobieského, o kterém se Turkům dosud zdálo v těch nejhorších nočních můrách, byla už dávno pryč. Nyní vládl slabošský August III. Polský. Byl zároveň i saským kurfiřtem a netřeba si nalhávat, že to, co se děje na pomezí Uher, kdesi daleko za štíty Vysokých Tater, ho příliš nezajímalo. Při pohledu z Drážďan, to tak opravdu vypadalo.
Chystalo se první porcování jeho země, na kterou si brousilo zuby Rusko, Prusko i Rakousko. Španělé byli jistě velmi dobře informováni, jaká je v zemi situace, a bylo jim naprosto jasné, že jim nic nehrozí, pokud celou akci opravdu totálně nezpackají. Madrid chtěl zlato, hodně zlata. Tak jako vždycky, když jeho vojáci s křížem v jedné, a s mečem v druhé ruce káceli prastaré jihoamerické říše s kulturou, kterou nechápali a ani nechtěli chápat. Peru, Bolívie, Chile, všude pocítili jejich křesťanskou lásku. I v Polsku. Co tam vlastně pohledávali? Pro odpověď musíme na opačnou polokouli. Z hradu Niedzica do jižní Ameriky. Do Peru, vzdáleného přes jedenáct tisíc kilometrů.
Incká nevěsta
Historie zná mnoho šlechticů, kteří měli nepokojnou krev. Nuda pohodlného života, nalinkovaného rodiči a vlezlými příbuznými, je ničila na těle i na duši. Zmizet z jejich dosahu, nebo si vytvořit pověst člověka, ze které ctihodné matróny raní mrtvice a otce přinutí přepsat svoji závěť. V každém případě bylo nutné zařídit to tak, aby se o tom rodina dozvěděla. Je to zvláštní, ale život už je takový, že raubířům štěstěna přeje. Aspoň zpočátku. Takovým byl i jistý Sebastian Berzevicz, polský šlechtic. Proháněl se s kozáky po nekonečných stepích, s chutí bojoval s Angličany až kdesi v Indii, a dokonce se plavil pod černou vlajkou se zkříženými hnáty. Nakonec se ocitl až v Peru.
Přišel v pravý čas. Inkové si po dvou staletích útlaku uvědomili, kým byli a začali zdvihat hlavy. Sebastian ucítil dobrodružství, sotva se rozhlédl. Nejspíš nebyl příliš udiven. Už dávno si zvykl na daleké fantastické obzory i lidi, kteří byl tak odlišní a zároveň úplně stejní. Stejného názoru byla i nepochybně i jakási incká princezna, které se tajemný cizinec, s exotickou barvou kůže i očí zalíbil, a její ano bylo vysloveno asi velmi záhy. Její další osudy neznáme, proto nás bude zajímat její dcera Umina, kterou s tímto záhadným mořeplavcem přivedla na svět.
Konečně samostatnost
Čas plynul velmi rychle. Umina se provdala se za příbuzného inckého krále Tupaca Amarua II. a rodina se začala rozrůstat. Dědeček Sebastian měl životní zkušenosti a jistě vytušil, že nepříliš dobře připravené incké povstání spěje k neblahému konci. Jeho zkušenosti piráta mu veleli neodejít s prázdnou a tak, než velehory zmizely pod obzorem, byly truhlice bezpečně uloženy v podpalubí. Ani Umina nechtěla skončit na španělském popravišti. Odešla se svým otcem, manželem i synem do Evropy.
Přesněji do Benátek, kde byl její manžel potom kýmsi zavražděn. Sebastian tedy odvezl dceru i vnuka na hrad Niedzica, do klidného, a velmi nenápadného zákoutí Polska, aby ji ochránil. Možná ji chtěl i potěšit pohledem na vysoké tatranské štíty, aby ji aspoň trochu nahradil její hornatou domovinu. Zde byl opravdu klid. Ne však v Peru, kde roku 1780 vypuklo povstání proti Španělům, které kolonizátoři utopili v krvi, i když i oni si jí lokli, a hodně. Sto tisíc mrtvých indiánů, ale i více než třicet tisíc Španělů. Král Tupac Amaru byl oběšen. Ještě čtyřicet let trvala španělská nadvláda, kterou Peruánci svrhli v roce 28. 7. 1821. Proč uvádím tak přesné datum? Prazvláštní náhodou totiž uplynulo přesně na den dvě stě let od této události, když jsem tento hrad s romantickou legendou navštívil. Nebo to náhoda nebyla?
Život v utajení
Povstání tehdy bylo s vypětím všech sil potlačeno, španělská státní pokladna však zela prázdnotou. Kde jen by mohlo být zlato, které by tyto děsivé ztráty nahradilo? Příbuzná popraveného povstalce by o něm mohla vědět. Osud tomu chtěl, aby i zde agenti krále a inkvizice inckou princeznu vypátrali. Nebylo jim to nic platné. Zřejmě buď věděla příliš málo a nemohla nic prozradit, nebo věděla příliš mnoho a nic prozradit nechtěla. To si v očích španělského komanda v obou případech říkalo o tvrdý trest a dýka ukončila její život. Tajemství si incká princezna vzala do hrobu a vrazi se vrátili domů s nepořízenou.
Stárnoucí Berzevicz, se ve strachu o život vnuka obrátil na svého moravského příbuzného, Václava Beneše. Na počátku léta 1797 byl jeho vnuk, za přítomnosti inckých emisarů adoptován, a odvezen do bezpečí habsburské říše. Syn Uminy, Antonio Tupac Amaru, byl do matriky zapsán jako Antonín Václav Beneš. Listiny, které měly přinášet neštěstí, se předávaly jako dědictví, z generace na generaci. Rody se mísily a jejich stopa opět zamířila do Polska.
Tajemství skryté v uzlíkách
Roku 1946 přijel na Niedzici jeden z potomků, Andrej Benesz, se závětí zavražděné princezny, prababičky Uminy. Před svědky odstranili schod v bráně nad nádvořím. Zde se nacházelo olověné pouzdro, trubička se zatavenými konci, které ukrývalo indiánské uzlíkové písmo, zvané kipu. Cesta k ukrytému pokladu? Nebylo nikdy rozluštěno a beze stopy se ztratilo. Pro milovníky záhad nic překvapivého. Nebo se muselo ztratit? Zlato je přitažlivé a pátrat po něm beze svědků nepochybně také. Incký poklad na území Polska, cožpak to nezní lákavě?
Karel Dudek, foto autor, obr. wikipedie
Štítky: dobrodružství, incká princezna, Inkové, Jižní Amerika, legenda, Peru, poklad, polsko, pověst