Existuje doopravdy fialová barva?

Ač to zní prapodivně, fialová barva není tak úplně skutečná a existující. Lze totiž říci, že v jistém smyslu ji vytvořil náš mozek.

Svět se ve fialové barvě topí, vidíme ji všude kolem nás – květy levandule nebo šeříku, ametystové drahokamy, motýli nebo i ovoce a zelenina jako švestky či lilky. Podíváte-li se však pozorně na světlo elektromagnetického spektra, uvidíte, že fialová barva (která je jiná než modravé odstíny a indigová) tam chybí. Důvodem je pravděpodobně to, že fialová barva může být vytvořena naším mozkem, a tedy existuje jenom díky tomu, jak mozek zpracovává jednotlivé barvy. Znamená to však nutně, že fialová barva neexistuje? Ne tak úplně. Odpověď spočívá ve velmi ohromujícím způsobu, jakým naše mozky vnímají a kombinují různé vlnové délky ve spektru viditelného světla.

Veškeré barvy začínají světlem. Jakmile na Zemi dopadne sluneční záření, je přítomna řada vlnových délek. Existují dlouhé vlnové délky, jako jsou třeba infračervené paprsky nebo rádiové vlny, a samozřejmě i kratší, vysokoenergetické vlnové délky, třeba rentgenové a ultrafialové paprsky, které jsou pro naše tělo škodlivé. Směrem ke středu elektromagnetického spektra leží viditelné světlo, které dokáže náš mozek vidět a které představuje jen asi 0,0035 % elektromagnetického spektra. A to vnímáme jako barvy duhy. Na jednom konci tohoto spektra jsou delší vlnové délky, vnímané námi jako červené, a na druhém konci zase kratší vlnové délky, pro nás indigové a fialové.

Díky čemu vidíme barvy

Lidské vnímání barev zahrnuje speciální receptory v zadní části oční bulvy, nazývané čípky, které detekují viditelné světlo. Oko má tři typy čípků – dlouhé vlny, střední vlny a krátké vlny. A každý z nich je přitom citlivý na určité vlnové délky. Čípky s dlouhou vlnovou délkou vnímají informace o načervenalém světle, čípky se střední vlnovou délkou se specializují na zelenou a čípky s krátkou vlnovou délkou zase vnímají modrou. Když světlo dopadá na bulvu, tyto tři receptory přijímají informace o světle a jejich příslušných vlnových délkách a vysílají elektrické signály do mozku. Ten je přijímá a vytváří průměrný závěr o tom, co vidí.

Pokud jsou kupříkladu aktivovány čípky s dlouhou a střední vlnovou délkou, mozek usoudí, že vidíme asi oranžovou nebo žlutou barvu. Jestliže jsou aktivovány čípky se střední a krátkou vlnovou délkou, mozek vydedukuje, že vidíme tyrkysovou barvu. Ale co tedy fialová? Když jsou stimulovány čípky s krátkou (modrou) a dlouhou (červenou) vlnovou délkou, mozek dotváří barvu, která tak úplně neexistuje. Červená a modrá jsou na opačných koncích viditelného spektra. Setká-li se mozek s těmito vlnovými délkami, ohýbá toto lineární viditelné spektrum do kruhu. Jednoduše řečeno spojuje červenou a modrou, čímž vznikne fialová a purpurová.

Unikátní barevný výsledek

Ve výsledku tak jsou tyto dvě barvy známé jako nespektrální, protože ve skutečnosti neexistují jako skutečné elektromagnetické záření. Nespektrální barvy jako fialová se skládají ze dvou vlnových délek. Oproti tomu spektrální barvy (červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová, růžová) se skládají jen z jedné vlnové délky. Bez ohledu na fyzickou existenci fascinuje fialová barva lidstvo odnepaměti. Třeba starověcí Féničané mleli mořské šneky, aby získali fialovou barvu, která náležela královským či slavnostním rouchům. Dnes se pojí s bohatstvím, mocí, a dokonce i magií. Je zkrátka ve všech směrech výjimečná.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay