Když vidíme kočky, chlupaté a předoucí, je to pěkný pocit. A co teprve koťata! U předků tato zvířata také často vyvolávala teplo a radost.
Zároveň je hrozné si uvědomit, že ve středověku, až do doby osvícenství byly kočky vystaveny nespočtu perzekucí.
První fáze – zbožštění a přátelství
Ve starověkém Egyptě byla kočka ztotožňována s osobou: trest za její zabití byl stejně krutý jako za zabití bratra. V případě požárů bylo na prvním místě zachránit kočku, a teprve potom nádobí a nástroje. Možná byla kočka ceněna ještě více než člověk: členové božského panteonu byli zobrazováni jako kočky a tito byli nepostradatelnými obyvateli chrámů.
Legendy vypráví, že v roce 525 př.n.l. perští dobyvatelé využili této slabosti Egypťanů tím, že vzali do válečného tažení s sebou kočky. Od Egypta přes Řecko se kočky rozšířily všude. V anglické lidové legendě byly kočky důležitými společníky královny víl a ve Walesu se v 10. století náklady na kotě rovnaly částce požadované za jehně. V muslimské kultuře mají kočky právo vstoupit do mešity. Mají také v arabštině 19 jmen. V pravoslaví jsou kočky také považovány za „čistá“ zvířata, což jim také automaticky zaručuje přístup do kostelů.
Druhá fáze – ďáblův spojenec a katastrofy
Od období křížových výprav, vojenských střetů s muslimy a šíření vlivu linie svaté inkvizice upadají chlupatí společníci člověka v nemilost středověkého lidu. Dopis papeže Řehoře IX. (1170-1241) Vax in Rama z roku 1233, byl první oficiální výzvou k pronásledování kočkovitých šelem. Tam se konkrétně hovořilo o polibcích pod ocasem sochy černé kočky při vytváření společenství kacířů, a o jedné z forem ďáblova zjevu jako napůl člověk-napůl kočka. Tyto argumenty byly organicky spojeny s kočičí oblibou k nočním procházkám, nebo „démonickým“ leskem v očích ve tmě. Jedním slovem – vhodný důvod ke spojení s bakchanaliemi zlých duchů.
Zpráva z roku 1233 je výchozím bodem v nesčetné sérii vražd koček. Zvířata byla zabíjena oběšením, pálením, házením z věží a utonutím. Kočky byly spolu se svými majiteli obviněny z čarodějnictví. Obzvláště se nelíbily černé kočky, které mohly být před trestem smrti zachráněny pouze „andělským znamením“ – přítomností světlé plochy na pozadí černé srsti. Ve 14. století Filip IV. Sličný (1268–1314) rozpustil roku 1309 templářský rytířský řád. Jeho členům bylo předepsáno spojení se Satanem, a během mučení museli přiznat, že uctívali idoly s kočičí hlavou.
Kočky to schytaly
Není divu, že ve 14. století se Evropou začala šířit epidemie morové infekce: kočky byly zabity, takže katolickou část populace před krysami neměl kdo ochránit. Mnohem méně v tomto smyslu utrpěly židovské komunity, pokračující ve spolupráci s vrnícími tvory, spojené s dodržováním hygienických předpisů, a rezervovaným způsobem života. Bohužel i jejich řady prořídly. Katolíci podezírali Židy jako intrikány při šíření moru, po kterém následovaly masové represálie. V důsledku toho bylo zničeno asi 500 židovských obcí.
A v roce 1344 ve Francii, ve městě Metz, zasáhla místní obyvatelstvo epidemie choreické hyperkineze, tzv. „Svatovítský tanec“. Při chorei dochází k poškození mozku, které se projevuje v podobě nepravidelných a nekontrolovaných groteskních pohybů těla a také halucinacím. Ze všeho byl obviňován ďábel, a tedy hned vedle toho i kočky. V následujících 400 letech byl zde uplatňován rituál upálení 13 koček v železné kleci, aby se epidemie neopakovala. V následujících historických obdobích bylo zabíjení koček praktikováno jako prostředek k přilákání štěstí. Díky bohu, že současná doba je ve vztahu k těmto zvířatům mnohem milosrdnější.
autor: – skm –
foto: Pixabay
Štítky: Egypt, kočky, mazlíček, satan, svět zvířat
Sdílet na Facebooku
