Ach ano. Mnozí by mi mohli říci, že jakékoliv téma, v němž figuruje smrt, je temné a snad i ďábelské a člověk by se jím raději vůbec neměl zabývat. I tento názor jsem již párkrát slyšela z řad našich čtenářů. Dostala jsem radu, že je třeba mluvit pouze o životě, Světle a lásce, neboť vše ostatní je rouhání až do nebes a zbytečně přináší tmavé stíny na stránky našeho časopisu. Jenže já si dovolím nesouhlasit… Konec života a vše, co s ním souvisí, už nesmí být tabu, a Elisabeth Kübler-Ross (1926-2004), „dáma umírání a smrti,“ kterou vám dnes chci alespoň krátce představit, by se mnou jistě souhlasila.
čerpáno z časopisu Záhady života 2/2016
Smrt patří k životu zcela neodmyslitelně, a i když se někomu může zdát následující věta krutá, pravdou zůstává, že smrt je v podstatě jedinou jistotou, která se nad námi všemi tiše vznáší jako nepředvídatelný Damoklův meč. A možná ještě nepříjemnější je, že smrt člověku ve své nahé surové podstatě přináší i tu největší nejistotu. Aby také ne… Ačkoliv máme technologii, s níž dokážeme zázraky, jež by byly pro naše předky nepředstavitelné, je třeba si přiznat, že věda o něčem tak skutečném a nepopiratelném, jako je odchod ze života, zatím nepřinesla mnoho užitečných informací. Stále toho zůstává až příliš nevyřčeného. Čas od času se v médiích – spíše jen jako senzace – objeví zpráva o výsledcích nějakého seriózního výzkumu, který se zabývá výzkumu lidské duše a její posmrtné existence, téměř okamžitě se však vyrojí ostrá palba kritiky ze strany skeptiků a nevěřících posměváčků, a po určité době pokaždé přichází fáze mlčení: vše utichne, jako by výzkum nikdy neexistoval. Dílo je dokonáno, stále jsme oficiálními smrtelníky.
…
Badatelé, kteří pracují na vědeckém poli, mi sice už několikrát mimo záznam naznačovali, že existují témata, kterým se každý rozumný vědec, nechce-li přijít o pověst a nezbytnou finanční podporu, raději vyhne, je pro mě však těžké přijmout, že tak zaostalá je realita dnešního moderního světa. Nezbývá než doufat, že odvážlivci se nakonec najdou a nenechají se umlčet. O dějinách toho moc pravdivého nevíme, jisté však je, že se do nich jmenovitě zapisují jen osobnosti, kterým v srdci vzplanul neutuchající žár poznání. Osobnosti, jež dokázaly navzdory posměškům směle vybočit z řady, nebály se strachu z nepřijetí ostatních a začaly o svém poznání hovořit nahlas. Stejně jako to kdysi udělala psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross.
Není na světě mnoho lidí, kteří v minulosti dokázali vynést na světlo tolik informací o tabuizovaném umírání a smrti tak jako ona a věřím, že je v zájmu nás všech, aby na tuto moudrou dámu a její poselství svět nikdy zapomněl. Po přečtení tohoto seriálu na pokračování jistě pochopíte, proč…
JEDNA ZE TŘÍ, PŘESTO JEDINEČNÁ
Elisabeth se narodila 8. července 1926 ve Švýcarsku jako nejmenší z jednovaječných trojčat – holčiček. Jak sama přiznala, tento fakt pro ni byl v dětství velkou tragédií. I přesto, že byla svými rodiči milována a měla materiálně vše, co si jen mohla přát, prožívala velkou krizi vlastní identity. „Když vyrůstáte jako jednovaječné trojče, je to velice zvláštní pocit – klidně byste mohli třeba umřít, a nikdo by si toho nevšiml, nezpozoroval by žádný rozdíl. Měla jsem pocit, že celý svůj život musím ostatním dokazovat, že i já, to sotva kilogramové nic, mám nějakou cenu. (…) Ale musela jsem se narodit a být vychována právě takhle, abych mohla dělat tuhle svoji práci. A trvalo mi padesát let, než jsem to pochopila. Padesát let mi trvalo, než jsem si uvědomila, že v životě nejsou žádné náhody, a že dokonce nejsou ani okolnosti našeho narození a věci, které považujeme za tragédie, ve skutečnosti žádnou tragédií nejsou – pokud se ovšem nerozhodneme, že z nich tu tragédii uděláme,“ vzpomíná na své dětství Elisabeth, která psychicky kdysi velmi trpěla představou, že není nenahraditelnou bytostí. Podoba malých děvčat bývala tak dokonalá, že je od sebe nedokázali odlišit ani rodiče. Poté, co si Elisabeth na požádání své sestry vyšla s jejím chlapcem na schůzku a on nic nepoznal, se definitivně rozhodla: Opustila rodné Švýcarsko a rozhodla se vycestovat do Evropy, ještě tvrdě otřesené válečnou bestialitou a utrpením.
PACHUŤ ZLA
Dívka, která ve své zemi nikdy na vlastní oči neviděla pravou tvář války, na své cestě navštívila i Majdanku, koncentrační a vyhlazovaný tábor v Polsku. „Viděla jsem vlaky plné malinkých botiček zavražděných dětí, vlaky plné lidských vlasů. Číst si o tom v knížkách je jedna věc, ale stát tam, vidět ta krematoria a cítit v nose jejich zápach, to je něco úplně jiného,“ přibližuje Elisabeth den, který otřesl celou její duší. V kasárnách, kde děti čekající na smrt trávily poslední okamžiky svých krátkých životů, se prsty dotýkala zdí. S odstupem času si uvědomovala, že pátrala po jakýchkoliv náznacích, které by jí prozradily, jak děti, jež o svém blížícím se konci minimálně intuitivně věděly, čelily smrti. „Ty děti vyryly svými nehty nebo kouskem kamene či křídy do kasárenských zdí různé symboly – a mezi nimi se nejčastěji objevovali motýli.“ Nechápala však, proč právě oni. „Trvalo mi čtvrt století, než jsem na tuto otázku našla odpověď.“
NEVYKLÍČENÁ SEMÍNKA NENÁVISTI
Zkušenost v koncentračním táboře a zblížení se židovskou dívkou, která ani po skončení války tohle temné místo neopustila, ji navždy změnila osud přivedla k jejímu celoživotnímu poslání. Nebo jí už byl osud dávno předurčen? Elisabeth věřila, že žádná setkání nejsou náhodná a tak mi ještě dovolte krátce pohovořit o jejich rozhovoru, neboť se domnívám, že její slova mohou být určena každému, kdo zatím nenašel své životní poslání. Ona dívka přišla v plynové komoře o celou rodinu, prarodiče, rodiče, sestry i bratry. Smrti unikla jen pro to, že se v den jejich smrti do smrtíci komory již nikdo další nevešel. Vyprávěla: „Během posledních několika týdnů v koncentračním táboře jsem přísahala sama sobě, že přežiju jen proto, abych mohla světu podat svědectví o nacistických hrůzách a o hrůze koncentračních táborů. Pak přišla armáda, která nás osvobodila. Dívala jsem se na ty lidi a řekla jsem si: Ne. Když to udělám, čeho tím dosáhnu? Nebyla bych o nic lepší, než Hitler, protože bych do světa zasela jen další semínka nenávisti a špatnosti. Když ale dokážu doopravdy uvěřit tomu, že člověk nikdy nedostane naloženo víc, než je schopen unést, že nikdy nejsme sami a že tu strašnou tragédii a hrůzu mohu přijmout a nechat za sebou, když se mi podaří zaáhnout třeba jen jediného člověka a odvrátit ho od negativity, nenávisti, pomstychtivosti a hořkosti a pomoci mu, aby dokázal sloužit, milovat a mít starost o druhé, potom bude mít můj život cenu a já jsem si zasloužila přežít.“
SRDCE NA PRAVÉM MÍSTĚ
Elisabeth se její slova navždy vryla do paměti. Vystudovala medicínu v Americe a snila o cestě na „exotičtější“ kontinenty, kde bude moci své znalosti použít a dát své srdce na dlani i těm nejchudším. Místo toho se však vdala a zůstala v přelidněném New Yorku. Uvnitř však nebyla šťastná. Aby uspokojila svůj žár, našla si práci v nemocnici a nastoupila na oddělení, kde se léčili chroničtí a „beznadějní“ schizofreničtí pacienti. Nebylo to lehké – nerozuměla jim ani slovo. Naučila se však to, co většinou její kolegové nedělali. Detailně vnímala tváře, výrazy a gesta, ztotožnila se s osamělostí a zoufalstvím svých pacientů. Trávila s nimi mnoho času. A nakonec se stalo to, co nikdo nečekal: Její svěřenci, kteří mohdy dlouhá léta na nikoho ani nepromluvili, se jí začali svěřovat a za určitou dobu ji vpustili nejen do své mysli, ale také do svých srdcí. Našla totiž nejen způsob, jak se jim přiblížit, ale také jak je přimět, aby se vrátili zpět sami k sobě. „O dva roky později jsme mohli devadesát čtyři procent těchto tzv. beznadějných chronických schizofreniků propustit – ale ne tak, aby žili z podpory, ale aby se o sebe uměli v New York City sami postarat. Byla jsem na to velmi hrdá. Myslím, že největší dar, který jsem od těchhle pacientů dostala, spočíval v poznání, že existuje něco, co daleko přesahuje farmaka a léčbu elektrickými šoky, a nakonec i celou lékařskou vědu – že totiž láskou a opravdovým zájmem můžete lidem skutečně účinně pomoci a mnohým, mnohým z nich vrátit zdraví. (…) Dokud však nezapojíte svou hlavu a své srdce a svou duši, nepomůžete ani jednomu jedinému člověku. Veškerá má práce s pacienty mě naučila, ať jde třeba o chronického schizofrenika, silně retardované dítě nebo o umírajícího pacienta, má život každého z nich nějaký účel a smysl. A nejen že vy můžete každého z nich něčemu naučit a nějak mu pomoci, každý se může něčemu přiučit také od vás.“
Takový byl počátek nesmírně důležité cesty vyjímečné ženy, která zvolila velmi netradiční přístup ke svým pacientům a později zatřásla celým zkostnatělým zdravotnickým systémem, když poukázala na obrovské trhliny v péči o nitro umírajících pacientů.
…
Text: red., zdroj: Světlo na konci tunelu, O smrti a umírání, Elisabeth Kübler-Ross, foto: Shutterstock
Štítky: duchovno, esoterika, rossová, smrt, spiritualita, umírání, život, život po smrti, život po životě