Dnešní příběh je zahalen soumrakem tajemství. Odehrál se v 50. letech minulého století v Olchovském okrese. Nedaleko vesnice Kurtun, asi 60 kilometrů severovýchodně od Irkutska, a přibližně 20 kilometrů od levého břehu jezera Bajkal. Místní obyvatele začali navštěvovat záhadní ,,bílí lidé“.
Kdysi dávno se zde nacházela jedna vesnice, jejíž jméno si pamatuje už jen málokdo. Nejsou známy ani přesné počty místních obyvatel.
Přišla zlá doba. Malá ves náhle zchudla. Lidé ji začali opouštět, a zabydlovat se na místech blíže k větším sídlištím. Na území vesničky si lovci plánovali postavit zimoviště pro náhodné a krátkodobé přespání.
Jenže nebyl čas stavbu dokončit. A už vůbec ne, se zde usadit. Vzduch se prudce ochladil. Začali přicházet.
ONI.
Nebylo možné jim dát jakékoli jméno. Podle očitých svědků byli dva. Muž s hustým bílým plnovousem, a žena s dlouhými vlasy stejné barvy. Oděni byli v dlouhých vybledlých hábitech. Nepodobali se místním Evenkům ani ruským přistěhovalcům. Nikdo nedokázal popsat rysy jejich tváří. Lidé pouze dokázali říct, že muž je velmi vysoký a vzpřímený, a žena neuvěřitelně krásná.
Dříve tuto dvojici nikdy nikdo neviděl. Místní tajga je rozlehlá, a někdy ani po dnech putování nelze potkat živou duši. Přesto mají místní Evenkové a lovci přehled o tom, kdo a kde v této pustině žije.
Každý člověk, který je viděl, byl proto v šoku. Většinou svůj stav popsal jako polosnění. V zásadě byl při smyslech, ale nemohl těmto lidem říct cokoli srozumitelného.
Jednoho dne přišli podivní bílí lidé k lovci, který sledoval zvěř v zimním lese. V šoku z toho setkání ztratil zkušený lovec vědomí. Naštěstí jej našli místní obyvatelé, a odnesli ho do vesnice. Soudě podle oblečení, pokrytého sněhem, ležel v lese poměrně dlouho. Ale kupodivu nebyl podchlazen, a neutrpěl ani omrzliny končetin.
Pravdou je, že ONI, bílí lidé, žádnou zvláštní hrozbu nepřinášeli. Budili pouze strach z neznámého. Když se lovec vzpamatoval, vyprávěl o podivném setkání se záhadnými lidmi. Údajně mu položili jen jedinou otázku.
,,Co tady děláš?“
Vyděšený člověk odpověděl, že jen loví zvěř. Lidé v bílém rezolutně zavrtěli hlavou a řekli, že zde lovit nemůže. Po těchto slovech ,,přelud“ dvojice zmizel. Lovec, ošlehaný ostrými sibiřskými větry, zkrátka omdlel.
Mnoho specialistů a vyšetřovatelů se pokusilo posbírat svědectví od lidí, kteří se s podivnou dvojicí setkali. Nakonec došli k závěru, že tito bílí lidé nebyli skuteční, ale šlo jen o jakýsi druh záhadného vidění. Zjistili, že obyvatelé, jež se s tímto párem setkali, byli nadmíru citliví, vnímaví a měli sklony věřit v nadpřirozeno. Vidění mohlo přinést jakési očekávání, smyslová deprivace a nedostatek podnětů v zimní bezútěšné krajině, bez zvuků a lidské přítomnosti.
Na jiném zimovišti se lovci setkali též s jinými zvláštními lidmi. Tentokrát však byli černí, s rozcuchanými vlasy a vousy. Tahle jejich temná verze byla mnohem méně přátelská. Bez varování napadali tábořiště rybářů, a šířili kolem strach. Osoby, které strávili noc na takovémto zimovišti, se druhý den ráno často probudili zcela ospalí a vyčerpaní, se silnými bolestmi hlavy. Zvláště citlivý lidé trpěli hroznými halucinacemi.
Jedné zimní noci spal na takovém místě jistý lovec. Zdálo se mu, že k němu náhle odnikud přišli zlí černí lidé, obklopili ho a začali jej škrtit. Když se lovec probudil, měl pocit, jako by se stále dusil. Vypotácel se z kožešin, a snažil se popadnout dech, a nasát čerstvý vzduch. Téměř okamžitě ztratil vědomí.
Ani zde vyšetřování těchto černých lidí nic nepřineslo. Vysvětlením pro tyto stavy byla otrava oxidem uhličitým z vytopené pece.
Jak je ale možné, že otrava způsobila stejnou masovou halucinaci u tolika lidí? Otrava nikdy tímto způsobem neprobíhá. Je tedy možné jiné vysvětlení? Šlo o jakési hodné a zlé duchy? Vysvětlení těchto příběhů se s jistotou asi nikdy nedozvíme.
autor: – skm –
foto: 123rf.com, pixabay.com
Štítky: bílí lidé, černí lidé, duchové, přízraky, Sibiř, strach, tajga, vesnice, záhada
Sdílet na Facebooku
