Želvy jako cestovatelé

Zelené mořské želvy v Karibském moři málem před několika desetiletími vymřely, protože se stávaly snadnou kořistí nejhorších predátorů – lidí.

Mají totiž neměnné zvyklosti, které se mohly stát jejich zkázou. Při kladení vajec se vrací přesně na místo, kde se samy zrodily. Kdo ta místa zná, tomu stačí počkat na jejich návrat. Lov není obtížný, stačí jen obrátit želvy naznak, pak jsou bezmocné. Lovec je předá překupníkovi a pak jdou na vývoz do evropských restaurací. Lov se vyplácí, protože dospělý jedinec váží až 220 kg. Je velmi snadné sledovat hluboké brázdy, které želvy zanechávají při své cestě na pobřeží. Na konci brázdy se najde hnízdo s nejméně 50, ale často dokonce více než 200 vejci.

Dříve byly želvy v karibské oblasti skoro lidovou potravou. Byly považovány za plovoucí masovou konzervu, s kterou je možno počítat v době nouze. Lovci želv odkryli na nejrůznějších ostrovech a pobřeží Karibského moře místa, kam se zvířata vrací. A protože se želvy neomylně vrací přesně tam, kde poprvé vešly do vody, bylo ničení vajec nejjistějším prostředkem, jak je vyhubit. V 50. létech minulého století existovalo v Karibském moři jen jediné místo, kde mohly skoro nerušeně klást vejce. Bylo to na pláži Tortuguero na pobřeží Kostariky.

Záchrana želvího rodu

Téměř za pět minut dvanáct se podařilo americkému biologovi profesoru dr. Archie F. Carrovi (1909–1987) z floridské university želvy zachránit. Dr. Archie F. Carr byl skutečně pozoruhodný muž – vynikající spisovatel, inspirativní učitel a přírodovědec, zakladatel a ředitel STC (Sea Turtle Conservancy). Prostřednictvím svého výzkumu, výuky a psaní Dr. Carr shromáždil vše, co je dnes známo o biologii a životním cyklu mořské želvy. Navíc poprvé upozornil veřejnost na situaci mořských želv. Přiměl vládu Kostariky, aby na 8kilometrovém pobřeží chránila želvy před lovci. Na území byla zřízena rezervace. Carrovi spolupracovníci zakládali nové želví kolonie na dalších ostrovech a pobřeží Karibského moře.

Vytvořit podobné kolonie je vlastně velmi jednoduché. Poněvadž se želvy vrací vždy tam, odkud poprvé vešly do moře, stačí přinést z Tortuguery želví vejce a zahrabat je na určitém místě do sluncem prohřívaného písku. S tím se profesor však nespokojil. Zajímaly ho zvyklosti těchto plazů. Na některém místě zahrabal vejce a v příštím roce nalezl polodospělé želvy o váze 4—40 kg v mělkých vodách Floridy. Pak mu opět na rok zmizely. Profesor Carr byl přesvědčen, že přece jen někde leží klíč k tajemství jejich putování.

Dalším podnětem mu byly zelené mořské želvy na brazilském pobřeží. Zjistil, že tyto želvy, karety obrovské, se zde nevylíhly. Želvy se však líhly na ostrově Ascencion v jižním Atlantiku. Bylo možno soudit, že želvy přeplavaly vzdálenost mezi Brazílií a Ascensionem — přes 2200 km — a pak se opět vrátily do Brazílie, kam je později následovala jejich mláďata? Profesor Carr a jeho spolupracovníci přesunuli své pátrání na ostrov Ascension. Ostrov má šest velkých zátok. Mezi únorem a dubnem zde přichází samičky na břeh, přičemž musí překonat velmi ostrý příboj a srázný břeh. Odkud pochází bylo možno jen odhadovat. Za dva měsíce se z vajec vylíhly mladé želvy a skutečně plavaly 2 200 km z Ascensionu do Brazílie.

Potvrzené domněnky

Důkaz se podařil, když na brazilském pobřeží byly chyceny čtyři mladé želvy označené na Ascencionu štítkem. Zvířata zřejmě rostou na pobřeží Brazílie, ale vejce kladou jen na Ascensionu. Jak se jim však podaří přeplout v moři tak ohromnou vzdálenost a nalézt poměrně malý ostrov? O tom jsou jen dohady. Profesor Carr se zpočátku domníval, že se želvy orientují hvězdami, podobně jak se to tvrdí o tažných ptácích. Orientační mechanismus musí ovšem fungovat výborně, jinak by bouře a jiné poruchy i proudy v moři svedly želvy s jejich cesty.

V poslední etapě, krátce před ostrovem, se však želvy jistě nemohou spoléhat jen na hvězdy. Zde nejde jen o přibližnou polohu. Želva musí zamířit „ke svému ostrovu a ke svému břehu”. Je pravděpodobné, že chemické složení mořské vody před každou ze šesti zátok je rozdílné, poněvadž voda splachuje do moře různé nerosty a přitom je rozpouští. I když rozdíly jsou velmi malé, přece to želvám stačí. Když se želvy připlazí na břeh, ponoří tlamu do písku, jakoby jej chtěly ochutnat. Pak nakladou vejce a vrátí se zpět do moře.

Neplavou však ještě „domů”. Asi dva týdny se zdržují někde v blízkosti a vrátí se na stejné místo ještě jednou a podruhé kladou vejce. Nejméně 60 % z nich najde opět stejnou zátoku, kterou před dvěma týdny opustily. Jakmile se malé želvy vylíhnou z vajec, zamíří tou nejkratší cestou k moři. Často však moře nemohou vidět, neboť je skryto křovím, skalami nebo jinými překážkami. Musí mnohdy překonat i výškové rozdíly na skalách, ale přece se neochvějně a neomylně plazí až k moři. Dospělé želvy musely cestou na Ascension bojovat proti mořskému proudu. Mladé želvy jsou pak týmž proudem neseny do Brazílie.

Závěrem

Carr, který zemřel v roce 1987, se dožil odhalení mnoha tajemství biologie mořských želv, ale záhadné zůstalo pouze to, jak se želvy pohybují. Frustrovaný nedostatkem pokroku v této oblasti Carr na konci svého života napsal, že nedostatek důvěryhodné teorie, která by vysvětlovala navigaci mořských želv, byla „urážkou vědy“.

Výzkum poté prokázal, že u želv jde o magnetorecepci – schopnost detekovat magnetické pole Země. Pole Země je jedním z několika podnětů, které vedou nově vylíhnuté želvy, když migrují poprvé na moři. Studie ukázaly, že mláďata mohou detekovat jak intenzitu magnetického pole, tak úhel magnetického sklonu. Navíc při vystavení regionálním magnetickým polím, která existují na široce oddělených místech podél jejich migrační trasy, želvy, které nikdy předtím nebyly v oceánu, reagovaly plaváním ve směrech, které by v každém případě usnadňovaly pohyb po migrační cestě.

Objev, že mladé želvy mohou rozlišovat mezi „magnetickými podpisy” různých oceánských oblastí, vedl k hypotéze, že starší želvy mohou tuto schopnost použít k vyhledání konkrétních krmných a hnízdících míst. Myšlenka byla, že mladé a dospělé želvy, které získají zkušenosti se svým stanovištěm, se mohou naučit magnetickou topografii oblastí, kde žijí, a nakonec vyvinout „magnetické mapy”, které lze použít při navigaci na konkrétní místa. Existence magnetických pozičních systémů byla brzy experimentálně potvrzena u mladistvých zelených želv (Chelonia mydas). Archie Carr byl jedním z jedinců, kteří svým výzkumem inspiroval mnohé vědce, a byl vzorem pro badatele i ochránce přírody.

autor: – skm –
foto: Pixabay