Je řeč těla univerzální?

Mezi lidské způsoby komunikace patří samozřejmě i řeč těla. Jedná se o různé neverbální vyjádření vlastních pocitů. Ale je skutečně tak univerzální?

Zdvižený palec nahoru, vlna pomocí ruky nebo zvednutý prostředníček. Možná se domníváte, že význam těchto gest znáte. Co se však stane, pokud zamáváte v určitých částech Evropy na známého, který jde naproti přes ulici, a on se otočí na druhou stranu? Tato reakce má své vysvětlení, a ne, váš známý není unaven vaší společností a nevyhýbá se vám. V Americe se většinou mávání vykládá jako přátelský pozdrav, ale v některých částech Evropy a Latinské Ameriky vyjadřuje opačný postoj – NE.

Stejně tak narazíte s ukázkou „dvojky” znamením míru, tzv. „peace”, kdy máte zvednuté na ruce dva prsty (ukazováček a prostředník). Máte-li dlaň natočenou směrem k sobě, je to ve většině světa neškodné, ale třeba ve Spojeném království a Austrálii jde o vulgární gesto. Jestliže natočíte ukazováček směrem k tělu, v USA někoho přivoláte klidně přes celou místnost, Itálii řeknete „sbohem”.

Řeč těla je vnímána jinak

Z prvních dvou odstavců je tedy jasné, že řeč těla rozhodně není univerzální na celém světě. Ale jak je to možné? Ve skutečnosti hovorově nazývaná „řeč těla” patří do oblasti kineziky, která odlišuje tyto pohyby od instinktivnějších akcí, jako je například úsměv, když je člověk šťastní, nebo naopak odvrácení zraku, pokud se stydíte. Kinezika byla vyvinuta v 50. letech 20. století americkým antropologem Rayem Birdwhistellem. Tato věda využívá stavební kameny lingvistiky k pochopení toho, jak gesta vytváří určitý význam.

Jednotky zvuku, tvořící mluvená slova, se nazývají fonémy, jednotky pohybu, která tvoří kinezická gesta, se nazývají kinemy. Stejný foném může sdělovat různý význam v odlišných jazycích, stejně tak kinemy mohou sdělovat různorodé významy nebo kontexty v různých kulturách. Kupříkladu palec zdvižený nahoru obvykle v Severní Americe i většině Evropy znamená „dobrá práce”, ale v Austrálii je to něco extrémně hrubého. V Německu to zase značí číslo 1, v Japonsku to ukazuje číslo 5.

V chápání neverbální komunikace existuje však ještě jedna komplikace. I když řeč těla není univerzální, mohou se za ní skrývat emoce. Během studie, provedené americkým výzkumníkem Paulem Ekmanem, byla účastníkům ze Západu, konkrétně z ostrovních afrických komunit a Nové Guinei, ukázána sbírka více než 10 000 portrétů ilustrujících různé výrazy obličeje (muž, co se mračí se svraštělým obočím, naznačuje hněv, ale stejné mračící se muž, jen se sklopenými očima, značí smutek). Když 90 % účastníků, nezávisle na kultuře, identifikovalo na fotkách stejné emoce, Ekman dospěl k závěru, že existuje nejméně 7 univerzálních výrazů obličeje: hněv, znechucení, strach, překvapení, štěstí, smutek a opovržení.

autor: Zuzana P.
foto: Pixabay